Článek
Tož, šli ste někdy na první rande a čekali, že se dozvíte, jaké má ten druhé rád filmy, kam jezdí na dovolenó a jestli má rád psy?
A místo teho vám řekne:
„Já su v insolvenci.“
Tož… pěkné začátek vztahu.
Člověk chvílu mlčí, zamíchá kafe a přemýšlí, jestli se má zeptat na koníčky, nebo rovnou na počet věřitelů.
První schůzka má přece svoje klasické otázky.
„Co děláš?“
„Kde bydlíš?“
„Máš nějaké koníčky?“
A nově by mohlo byt:
„Máš rád cestování do Itálie?“
„Ano.“
„Máš rád cestování do Irska?“
„Ano, taky.“
„A máš exekuce?“
„Taky ano.“
Tož aspoň člověk ví, do čeho ide.
Anketa
Já su zastáncem lásky. Ale su taky zastáncem toho, že když se dva dajó dohromady, neměl by třetí člen vztahu byt exekutor.
Samozřejmě, člověk, keré má dluhy, není automaticky špatné člověk. Život je někdy sviňa. Někdo přišel o práci, někdo zkrachoval, někdo ručil za druhýho a někdo po rozvodu zjistil, že mu zbyla akorát mikrovlnka a dluhy.
Když má někdo insolvenci a poctivě ju řeší, je podle mě lepší to vědět hned.
Horší je, když se to dozvíte po půl roce:
„Víš, já ti to nechtěl říkat, protože sem se bál, že mě přestaneš milovat.“
To je sice dojemné, ale člověku se při tom začne v hlavě rozjíždět kalkulačka.
Kolik dluží?
Komu?
Jak dlouho?
A hlavně – nepodepsal sem náhodó něco?
Protože jedna věc je mít dluhy. A druhá věc je mít dluhy, nic s něma nedělat a čekat, že partner bude nová Česká spořitelna.
Když už spolu jste a zjistíte dluhy až později, neutíkal bych hned. Ale sednout si a chtít znát pravdu. Kolik dluží, proč dluhy vznikly a co s něma hodlá dělat.
Protože láska může být bezpodmínečná.
Ale půjčka rozhodně ne.
A tak bych první rande trochu modernizoval:
„Dáte si víno?“
„Ano.“
„Máte děti?“
„Ne.“
„Kouříte?“
„Ne.“
„Exekuce?“
„Dvě.“
„Aha. Tak každý svoje.“
Tož, možná to není romantické.
Ale romantika je krásná věc.
Dokud vám kvůli ní nezačne zvonit exekutor u dveří.
