Hlavní obsah

Senior řekl rodině kolik utratí měsíčně za jídlo. Spadla jim z toho brada, dědictví se zmenšuje!

Foto: Seznam.cz

Když senior utrácí dvacet tisíc měsíčně za jídlo v restauracích, může to v rodině vzbudit pořádné emoce. Snacha Tereza se bojí, že děda „projí“ dědictví, ale on říká, že po letech práce si chce konečně dopřát.

Článek

„On snad sní celé dědictví!“ povzdechla si snacha Tereza, když zjistila, že její tchán – čiperný sedmdesátník – utrácí měsíčně kolem dvaceti tisíc korun jen za jídlo. Každý den si totiž dopřává oběd i večeři v restauraci.

Ráno si doma dá jen kávu a rum, pak zamíří do své oblíbené hospůdky na polévku a svíčkovou a večer do bistra na rybu nebo těstoviny. „Nejí doma, protože říká, že ho nebaví sedět u stolu sám,“ vysvětluje Tereza.

Na první pohled by se mohlo zdát, že je to rozmařilost. Vždyť dvacet tisíc měsíčně za jídlo? To je víc než leckterá rodina dá za veškeré měsíční nákupy potravin. Jenže pohled seniora bývá jiný.

Jídlo pro něj často není jen o výživě, ale i o společnosti, rytmu dne a kontaktu s lidmi. Když člověk žije sám, je ticho při jídle někdy nesnesitelné. V restauraci se na něj někdo usměje, prohodí pár slov s číšníkem nebo sousedem od vedlejšího stolu. Někdy respektujícím způsobem poplácá servírku po zadečku. Někdy si dá i skleničku vína, ale hlavně – necítí se sám.

Tereza se ale obává, že takto děda „projí“ všechny úspory. Její manžel Radim se snažil s otcem mluvit, ale bez úspěchu. „Řekl mi, že si celý život vydělával většinou poctivě a že teď konečně žije tak, jak chce,“ popisuje Radim.

A tady se dostáváme k onomu generačnímu střetu: mladší vidí utrácení jako nezodpovědnost, starší jako pozdní svobodu.

Mnoho seniorů má pocit, že šetřit už nemá smysl.

Dlouhé roky se ohlíželi na děti, hypotéky, školné a opravy domů. A když konečně mají klid a trochu peněz, nechtějí jíst ohřátou polévku z mikrovlnky. Chtějí servírovaný talíř a lidský hlas.

Psychologové by možná dodali, že dědovo chování není rozmařilost, ale forma sebepéče. Samota totiž bývá horší než hlad. Možná by rodině pomohlo, kdyby ho občas pozvala k sobě na večeři, nebo mu nabídla, že s ním zajde do té jeho oblíbené restaurace. Třeba by se mu časem nechtělo být tam každý den – ne kvůli penězům, ale proto, že by měl s kým jíst i doma.

Závěrem lze říci: ano, dvacet tisíc za jídlo je dost. Ale jsou věci, které mají vyšší cenu než dědictví – třeba lidská důstojnost, svoboda a možnost rozhodovat o vlastním životě.

A někdy i ten oběd s někým, kdo si prostě nechce dát svíčkovou sám.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz