Článek
Jsou drobné radosti života, které nelze plánovat. Přicházejí neohlášeně, jako jarní přeháňka nebo průvan v otevřeném okně studia. A jednou z nich je i ten zvláštní okamžik, kdy se člověk zaposlouchá do televizní debaty a náhle si uvědomí, že svět ještě neztratil smysl pro ironii.
Sedí či spíše stojí a pobíhá tam paní moderátorka Jílková. Roky je tam. Veřejnoprávní televizní bulvární inventář.
S dryáčnickým důrazem sobě vlastním ráda napomíná hosta, že prý skáče jinému do řeči. Člověk by skoro zatleskal za lekci slušného chování. Radost nám ovšem kazí, že sama Jílková všem neustále agresivně skáče do řeči.
Je to, dovolím si říci, malý divadelní kus. Taková miniatura o lidské povaze. Neboť kdo z nás by někdy nechtěl druhému vytknout právě to, co sám činí? A činí to s takovou samozřejmostí, až to ani nepokládá za zlozvyk, nýbrž za přirozený stav věcí?
Skáčeme do řeči
Představuji si, jak by se tento jev dal zkoumat vědecky. Snad by vznikl nový obor: „skokologie řeči.“
Měřila by se délka skoku do výpovědi, intenzita přerušení i četnost návratu k vlastní myšlence, která, pravda, bývá často důležitější než myšlenka kohokoli jiného.
A pan Jakl (či jiný perfidně napomenutý host)? Ten v tom všem působí jako poněkud zmatený chodec na přechodu, kde zelená i červená svítí současně. Má jít, nemá jít, mluvit, nemluvit? A sotva otevře ústa, je opět upozorněn, že je příliš hlučný ve světě, kde ticho nemá prostor.
Ergo kladívko, nebudu dnes soudit. Každý máme své řečnické manýry, své malé hříchy dialogu. Jen se domnívám, že by nebylo od věci, kdybychom si je občas přiznali: alespoň sami před sebou.
Ergo kladívko podruhé, není nic komičtějšího než člověk, který káže vodu a přitom, aniž by si toho byl vědom, rozlévá stolní víno plnými doušky.
Máte slovo! Pište do komentářů, co si o paní Jílkové a jejím pořadu myslíte právě Vy! Zde Vám nikdo do řeči vážně skákat nebude. Užijme si to.
Hezké jaro.
