Článek
Na první pohled možná až děsivá zpráva. Nicméně zamysleme hlouběji a systémověji.
Musím říci, že mě překvapuje, kolik „nezávislých odborníků“ údajně máme, když se člověk podívá na současný stav správy veřejných záležitostí a způsob (a hlavně výsledky) řešení řady problémů. Také nerozumím tomu, proč se neustále zdůrazňuje požadavek na „nezávislost“ expertů. „Nezávislost“ vlastně na čem konkrétně? Na daňových poplatnících?
Úkolem odborníka je přece předložit svůj profesionální názor a doporučení. Odpovědnost za konečné rozhodnutí však vždy nesly a nesou volené politické orgány, které zohledňují nejen odborná stanoviska, ale i širší společenské a politické souvislosti. A také, že krásné vize „nezávislých expertů“ nutno z něčeho zaplatit. Což vzhledem k aktuálnímu 4 biliónovému státnímu dluhu opravdu není legrace.
Proto mi opravdu není jasné, proč by měl být problém v tom, že expert poskytuje své znalosti a zkušenosti přímo nějakému konkrétnímu ministerstvu. Od toho přece odborníci a odbornice byli a jsou, aby radili a nabízeli kvalifikované pohledy na řešené otázky.
Ještě přípodotek k nezávislosti. Fakt, že expert není zkorumpovaný a nejde na ruku třeba farmaceutické či nějaké „neziskovkářské“ lobby, je snad i v Česku samozřejmost. Prodejný expert se de lege lata vystavuje trestnímu stíhání. To platilo za všech vlád, to není přece žádné novum.
Cui bono, experti?
Česká společnost si musí položit zdánlivě jednoduchou otázku: komu vlastně slouží instituce, rady, komise a výbory, které byly vytvořeny ve jménu veřejného zájmu? Plní účel, pro který vznikly? Nestaly se postupně cílem samy o sobě?
Já pranepatrný brněnský právní publicista mám za to, že právě před takovou otázkou dnes stojí vláda při úvahách o reformě různých odborných a poradních orgánů státu.
Není pochyb o tom, že ochrana lidských práv patří mezi základní pilíře demokratického řádu. Demokratická společnost potřebuje lidi a instituce, kteří upozorňují na bezpráví, hájí slabší a připomínají státu jeho vlastní závazky. Bez takových hlasů by demokracie snadno mohla ztratit svou „lidskou tvář“. Nicméně i takové poradní orgány musí vykazovat efektivitu, nesmí se stát samoúčelnými „orgány pro orgány“.
Simulanti? Zbytečné posty?
Právě proto je důležité rozlišovat mezi skutečnou službou veřejnosti a pouhou simulací této služby.
Každá dobrá myšlenka totiž v sobě nese nebezpečí, že se časem promění v stále více zbytečnou a draho „formální ceremonii“. A každý takový „obřad“ zase produkuje prostředí, v němž lze získávat postavení, penízky, prestiž a společenské uznání, aniž by člověk nutně vytvářel odpovídající hodnoty.
Pakliže člověk sleduje některá jednání, konference, workshopy či kulaté stoly, nemůže se někdy ubránit zvláštnímu pocitu. Slova například o lidských právech zaznívají vzletně a přesvědčivě. O to obtížnější je však dopátrat se konkrétních výsledků. Mnohdy se zdá, že největším úspěchem některých účastníků a účastnic není pozitivní změna reality, nýbrž samotná účast na další poradě či workshopu. Nejlépe v zahraničí. A mj. získání dalšího grantu na „projekt“.
Mnohdy jako by se v české kotlině veřejná angažovanost měřila počtem funkcí uvedených za jménem. Členka toho výboru, členka jiné rady, účastnice pracovní skupiny, poradního orgánu či expertní platformy. Výčet bývá dlouhý. Jen odpověď na otázku, co konkrétního tato činnost přinesla lidem, bývá často překvapivě stručná. Nula.
Řeší hlavně sami sebe?
Jestliže se však část tohoto prostředí začne více zabývat sama sebou než světem kolem sebe, vzniká velký problém. Veřejný prostor se pak zaplňuje otravným hlukem, v němž se obtížně rozpoznávají hlasy těch, kteří skutečně pomáhají. Ano, i takoví v roce 2026 v Česku žijí a fungují.
Úkol dnešní vlády proto nebude jednoduchý. Každý poradní orgán, každá rada a každý výbor by měl být schopen obhájit svou existenci nejen svou minulostí, ale především svou užitečností dnes a do budoucna. Pozor užitečností pro lidi, pro spodních deset milionů, ne pro sebe sama. Ne pro své „expertní ego“.
Demokracie totiž nepotřebuje co největší počet institucí a poradců. Potřebuje instituce, které mají skutečný obsah. Možná prezident republiky a generál ve výslužbě Petr Pavel by mohl vrátit do veřejného prostoru vysmívané, ale stále pravdivé: Sloužíme lidu!
(psáno modifikovaně pro LN)
