Morava a Slezsko není žádné Česko!

V českém a moravském veřejném prostoru se čas od času vrací spor o to, jak vlastně nazývat náš stát. Je správně „Česká republika“, „Česko“, nebo snad tradiční označení „Čechy, Morava a Slezsko“? Na první pohled jde o jazykovou drobnost. Ve skutečnosti však debata zasahuje do oblasti historie a ústavního práva. Otázku nemožno podceňovat.

Ústava České republiky je v tomto směru poměrně jednoznačná. Hned v článku 1 stanoví, že „Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát“. Právě název Česká republika je tedy jediným oficiálním názvem našeho státu zakotveným v ústavním pořádku.

Zajímavé však je, že samotná ústava zároveň připomíná historické země. V preambuli se hovoří o občanech „v Čechách, na Moravě a ve Slezsku“. Nejde o náhodnou formulaci. Tvůrci ústavy tím chtěli zdůraznit kontinuitu české státnosti a historickou existenci zemí, které po staletí tvořily základ našeho státu.

Historie je v tomto směru poučná. Ve středověku a novověku se používal pojem Země Koruny české. Nešlo jen o označení královské koruny jako symbolu panovnické moci. Koruna česká představovala také státoprávní celek sdružující Království české, Markrabství moravské, slezská knížectví a Lužici. Právě tento pojem vyjadřoval jednotu různých zemí pod společnou státní autoritou.

Je přitom důležité připomenout, že název Království české se vztahoval pouze na samotné Čechy.

Morava ani Slezsko jeho součástí nebyly v územně-správním smyslu. Morava měla postavení markrabství, Slezsko tvořila soustava vévodství.

Důležitý poznatek - proto nelze historické označení „Čechy“ jednoduše zaměňovat za celé dnešní území republiky.

Právě odtud pramení část kritiky vůči označení „Česko“. Podle některých historiků, právníků i veřejnosti tento výraz dostatečně nevystihuje historickou zemskou rozmanitost státu. Poukazují správně na to, že tradiční formulace „Čechy, Morava a Slezsko“ je přesnější a lépe odpovídá historické realitě.

Další námitka směřuje do oblasti práva. Ústavní právník Zdeněk Koudelka opakovaně upozorňuje, že název státu může stanovit pouze Ústava ČR nebo ústavní zákon. Vláda podle něj nemá pravomoc měnit či nahrazovat ústavně zakotvené označení státu. S čímž nutno souhlasit. Když vláda Bohuslava Sobotky v roce 2016 schválila používání anglického názvu „Czechia“ pro zahraniční prezentaci země, šlo de facto pouze o administrativní krok, nikoliv o změnu ústavního názvu státu.

Zastánci tohoto přístupu proto tvrdí, že státní orgány by měly při své činnosti a při reprezentaci státu za veřejné prostředky důsledně používat název Česká republika a jeho odpovídající překlady.

Jiná označení mohou podle nich užívat soukromé osoby, média, firmy či spolky podle vlastního uvážení.

Samozřejmě pokud vaše vnučka-vysokoškolačka předstírající Erasmus v Dánsku kamarádům řekne že je z „Czechia“, nebo jim s hrdostí sdělí , že máme v „Czechia“ druhou nejrozvinutější síť veřejných knihoven v Evropě, tak se nic nestane. Nicméně naši politici a státní úředníci by měli používat korektnější označení. To dá rozum i ústava.

Debata o názvu státu tak není pouze jazykovou otázkou. Dotýká se našeho vztahu k historii, k zemským tradicím i k samotnému chápání státnosti. Ať už někdo říká Česká republika, Česko (chybně) nebo Čechy, Morava a Slezsko, stojí za to připomínat, že český stát nevznikl na zelené louce.

Je výsledkem více než tisíciletého vývoje krásných zemí, které dodnes tvoří základ naší identity.

Prostě Morava a Slezsko není žádné Česko!