Článek
V jednom horkém červnovém odpoledni roku 2026 seděla v blanenské cukrárně na náměstí Republiky studentka práv Klára. Právě po třech letech úspěšně dokončila druhý ročník a odměňovala se jahodovým pohárem a velkou ledovou kávou s malou vodkou.
Vedle ní si přisedl muž kolem padesátky. Elegantní sako, naleštěné boty a výraz člověka, který si myslí, že zná odpověď na každou otázku.
Jmenoval se pan Bohumil.
Pracoval jako revizor v dopravě a byl na svou profesi náležitě pyšný.
„Mladá paní,“ oslovil Kláru po chvíli, „dnešní studenti jsou zvláštní. Každý zná svá práva, ale nikdo své povinnosti.“
Klára se usmála.
„To možná někdy platí.“
„Jistě že platí,“ pokračoval Bohumil. „Já za třicet let práce poznal lidi. Většina cestujících by nejraději jezdila zadarmo.“
Klára pokrčila rameny.
„A většina revizorů by nejraději rozdávala pokuty?“
Muž se pousmál.
„Ale já jsem spravedlivý.“ (řekl klidným hlubokým hlasem, že by mohl na rádiu Proglas číst Zíváčka pro děti)
Po chvíli dorazila servírka s účtem.
Klára zaplatila kartou s delfínem hrajícím na ukulele.
Pan Bohumil si objednal pouze malé espresso.
Když přišlo placení, vytáhl z peněženky, kterou kdysi vyhrál na TV Šlágr, přesně tolik korun, kolik činil účet.
Ani o korunu víc.
Servírka poděkovala.
Bohumil slavnostně pravil:
„Spropitné není povinné. A kde je napsáno, že ho musím dávat?“
Klára poznala příležitost.
„To máte pravdu.“
Revizor se vítězoslavně usmál.
„Vidíte! Konečně rozumný člověk.“
Klára se napila kávy a dodala:
„Mimochodem, až půjdete domů, zastavte se, prosím, před radnicí a zazpívejte tam nahlas píseň Michala Davida: Poupata.“
Bohumil znejistěl.
„Prosím?“
„No ano. Vždyť nikde není napsáno, že to dělat nesmíte.“
Revizor se zamračil a pravil lehce zhnuseně: „To by bylo trapné. Mladá paní.“
„Stejně jako když někdo používá argument, že slušnost platí jen tehdy, když je napsaná v zákoně.“
U vedlejšího stolu se někdo rozesmál. Patrně místopředseda kontrolního výboru zastupitelstva města.
Bohumil chvíli mlčel.
Pak trochu nemravně sáhl do kapsy.
Položil na stůl padesátikorunu.
„Tak dobře.“
Servírka poděkovala.
Revizor vstal.
U dveří se ještě otočil.
„Slečno, vy studujete práva?“
„Ano.“
„To je vidět.“
„Jak?“
„Umíte člověka usvědčit bez jediného paragrafu. Jednou budete dobrá soudkyně.“
Bohumil celý odešel z kavárny.
A Klára si do svého zápisníku poznamenala jednu větu (vlastně dvě souvětí) , kterou jí kdysi řekl jeden starý neplesnivý moravský profesor:
Ne všechno, co je slušné, najdete v zákoníku. A ne všechno, co v zákoníku nenajdete, je automaticky správné.
A tím končí jeden drobný příběh z Blanska roku 2026. Možná vymyšlený. Možná skutečný. A možná jen natolik skutečný, jak skuteční jsou lidé, kteří si pletou paragrafy s dobrými mravy.
