Článek
Jaromír Nohavica, neopakovatelná legenda českého písničkářství, je dnes vnímán s rozporuplnými emocemi. Jedni ho hájí jako jedinečného básníka a hudebníka, druzí ho vidí jako symbol morálního selhání.
Písničkář, básník, textař, překladatel. Narodil se roku 1953 v Ostravě v muzikální rodině, kde se často zpívalo a hrálo. Otec, novinář a básník, ho směřoval ke vzdělání a zpřístupnil mu svět tehdejší inteligence.
Zajímavost - prázdniny Nohavica trávil na venkově, na čarokrásné valašské vrchovině. Brzy dostal báječnou příležitost psát písňové texty pro ostravské zpěvačky a zpěváky tehdejší moderní hudby.
Z toho se zrodila především dlouhodobá spolupráce s Marií Rottrovou. Mezitím však Nohavica zkoušel studovat na Vysoké škole báňské, oženil se, přestěhoval se za ženou do Českého Těšína, šel na vojnu, narodila se mu dcera Lenka. Pracoval rukama jako dělník i hlavou jako knihovník.
Bod profesionálního zlomu. V roce 1981 se o Nohavicovi dozvěděl odborný svět, když pro Marii Rottrovou otextoval píseň „Lásko, voníš deštěm“.
Přes protesty malověrné rodiny tehdy šel na „volnou nohu“ jako textař. Ale už následující rok (kdy se také narodil syn Jakub) se objevil v jiné pozici - jako host na festivalu Folkový kolotoč sám vystoupil s kytarou a přednesl vlastní písně. Psal si písničky sice již dlouho, ale do té doby nenašel odvahu hrát je pro někoho jiného než pro své známé, rodinu či kamarádům na vojně.
Nohavicův křest před folkovým publikem byl mimořádně úspěšný - jeho písně podpořené pokorným, přesvědčivým zpěvem a účelnou hrou na kytaru si ihned získaly své posluchače. Tady zastavíme tok Nohavicova životopisu, který asi zná skoro každý, anebo si ho může najít…a půjdeme do vod „analytičtějších a komentářovějších.“
Společenská diskuze
Debata o jeho minulosti i současném chování se však ukazuje jako symptom širší společenské krize, která v České republice zasahuje nejen umělce, ale celou společnost.
Článek Veroniky Zoubkové se snaží postihnout Nohavicovo morální dilema a jeho snahu nést svůj „kříž“. Autorka však nevidí, že problém neleží jen na bedrech umělce samotného, ale i v kontextu naší ochoty přijmout komplikovanou pravdu o naší historii. Podobně jako Nohavica si i naše společnost stále nese trauma ze své minulosti, které se bojí čelit bez iluzí a zjednodušování.
Západní umělecké tradice kladly na umělce velkou odpovědnost – stát se „hlasem národa“ nebo „svědomím doby“. Nohavica tuto roli částečně přijal, když ve svých raných dílech vyjadřoval obavy a bolesti společnosti.
Nicméně jeho angažmá se Státní bezpečností a současné kontroverze, například účast na událostech s extremistickými podtóny, ukazují, jak obtížné je unést tuto roli.
Nesnesitelná lehkost bytí?
Je snadné zatracovat Nohavicu jako symbol úpadku. Je ale důležitější ptát se, jak společnost vytváří podmínky pro morální kompromisy, a jakých postav se pak zříká ve chvílích, kdy už se nehodí do obecně přijatelné představy hrdiny. Stejně jako jiní umělci, kteří byli zneužiti dobovými režimy, i Nohavica zůstává příkladem toho, že skutečné hrdinství není černobílé.
Klíčové otázky zní: Co si přejeme od svých ikon? A jsme připraveni se sami podívat do zrcadla, které nám nastavují?
Nohavica, ač se může někomu zdát i jako karikatura sebe samého, stále zůstává důležitým příspěvkem k diskuzi o odpovědnosti, svobodě a selháních nejen umělců, ale nás všech.
Možná Jaromír uvidí porážet Baník Barcelonu, možná dříve než on porazí všechny hlupáky!
Nesuďme, nebo sami budeme souzeni.
Prameny:
https://www.databazeknih.cz/zivotopis/jaromir-nohavica-119
https://www.csfd.cz/tvurce/5677-jaromir-nohavica/biografie/
https://www.nohavica.cz/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jarom%C3%ADr_Nohavica
