Článek
Milá seznamovací poradno,
obracím se na vás s dotazem, který mě tíží. Jsem žena, 32 let, v kondici, úsměv do reklamy na zubní pastu, vlasy jako reklama na šampón a mozek… no, řekněme, že taky není k zahození. Mám ráda víno, tanec, večery ve dvou a mimochodem taky muže a tři děti. Otázka zní: Na kolikátém rande je vhodné to přiznat?
Rande číslo jedna bývá takové seznamovací – s dotyčným i s vínem. Pokud má člověk štěstí, neptá se muž hned, jestli „dělám něco s realitami“, ale třeba jaké mám koníčky. A tady už se to láme – říct, že mým hlavním koníčkem je logistika ranního vstávání, svačin a školky, nebo radši mlžit a tvrdit, že mě baví „práce s lidmi“?
Na druhém rande se už většinou líbíme. On říká, že nikdy nikoho tak zajímavého nepotkal, a já se v duchu modlím, aby nechtěl jít spontánně na víkend do Barcelony, protože tam zrovna máme pohádku v mateřince a manžel slíbil, že konečně opraví ten kohoutek.
A teď – kdy s pravdou ven?
Říká se, že upřímnost je základ vztahu. Ale taky se říká, že první dojem neuděláte dvakrát. A zkuste na třetím rande u kávy špitnout: „Víš, Karle, já ti vlastně ještě neřekla, že mám doma muže a tři děti.“ Nejspíš si utře pusu, zakopne o kávovar a uteče rychleji než čtenář z diskuse na Novinkách.
Nebo… možná zůstane. Protože je dospělý. Nebo zadaný. Nebo už stejně tušil, že takhle krásná a zorganizovaná žena nemůže být single.
Ale zpátky k dotazu. Na kolikátém rande? Podle mé zkušenosti – ideálně ještě předtím, než si objednáte dezert. Pokud možno někdy mezi předkrmem a hlavním chodem. Nejlépe elegantně:
„Mimochodem, děti mají taky rády pizzu. A manžel? Ten je radši na maso.“
A jestli uteče? No tak ať. Věřte mi, milé dámy (i pánové), není nic horšího než člověk, který chce vztah… jen do první plenky.
A víte co? Možná právě čtvrté rande bude to, kde řeknete: „Ano, mám děti. Ano, mám minulost. Ale možná jsi moje budoucnost.“
A on? On řekne: „Já mám taky psa. A bejvalku v Itálii. Tak si máme co říct.“
