Článek
„A copak, že jste nás nechal bez dýška?“ zahalekala na odcházejícího zákazníka mladá potetovaná servírka, až se sklenice na pultu zatřásly jako po výbuchu.
Ale pan Matěj, sedmdesát jedna let, důchodce z PardubiCity, se jen klidně otočil, podíval se na ni přes brýle, co pamatují ještě Karla Gotta v jeho prvním televizním vystoupení, a pronesl se šibalským úsměvem: „Slečno, to dýško už je dávno obsaženo ve vašich cenách. A služby, upřímně, byly takové… jak to říct slušně… No, nebyly fajn. Spíše skibidi – jak by řekla moje vnučka Terezka, moje malá královna z Hradce Králové“.
Servírka zrudla jako rajče na slunci a rozčileně odkráčela. Matěj mezitím vytáhl ze saka poznámkový blok. Je totiž důchodce moderního střihu – místo deníčku si vede „Zápisník spotřebitele“, kam si zapisuje, kde stojí kafe víc než šedesát a zároveň mu ho přinesou studené, a kde mu ke svíčkové přiloží víc keců než knedlíků.
„Za komunistů jsme aspoň věděli, že bude všechno hnusný, ale že toho bude dost,“ brumlal si Matěj cestou k zastávce MHD. „Dneska vám k tomu ještě udělají ksicht, jako že jste jim dlužnej aspoň čestný uznání.“
Není to ale žádný zapšklý stařík, to zase ne. Matěj chodí na nordic walking, hraje pétanque, učí se s vnoučaty na tabletu a čte každý den internetové noviny na Seznamu.cz.
Jen ho, jak sám říká, „nebere ta moderní móda s propíchnutou obočnicí a dýškem za neochotu.“
„Já si rád připlatím, když to za to stojí,“ vysvětloval minule v hospodě kamarádům. „Ale aby mi ke smažáku bez šunky přinesla limonádu s ledem, i když jsem výslovně řekl bez, a pak se ještě divila, že nemám pětikorunu navíc… tak to pardon.“
A tak se pan Matěj, rytíř správného účtu, rozhodl pro malou revoluci. Ne žádné házení vidliček nebo psaní na Facebook. Prostě nedal dýško. A ještě to servírce řekl pěkně z očí do očí.
A víte co? Měl pravdu. Protože úsměv a ochota by měly být součástí práce, ne povinná příplatková služba.
Tak až vám příště někdo pod nos strčí účet za hranolky, které viděly bramboru jen z rychlíku, nebo vám servírka dá najevo, že je otrávená, protože jste si dovolili objednat… tak si vzpomeňte na pana Matěje z Pardubic. A klidně řekněte: „Dýško? Ale prosím vás, zapomeňte, dámy a pánové!“
