Článek
Český veřejný prostor má jednu pozoruhodnou vlastnost: když se jednou nějaká věta „ujme“, začne žít vlastním životem. A to i tehdy, když je zcela nepravdivá. Přesně to je případ slavného výroku o „útěku před právníky“, který je už tři desetiletí přičítán panu Václavu Klausovi.
Kolikrát už jsme ho slyšeli v debatách (třeba i v nedělních OVM) , článcích či na sociálních sítích. Vždy se stejnou samozřejmostí, jako by šlo o větu z Bible devadesátých let.
Jenže faktem je, že Václav Klaus nic takového nikdy neřekl.
Zmýlená neplatí!
Skutečný původ tohoto výroku sahá k Tomáši Ježkovi, ekonomovi, reformátorovi a jednomu z intelektuálních otců polistopadové transformace. Ten, s jistou nadsázkou, mluvil o potřebě „útěku ekonomů před právníky“ — nikoli ve smyslu otrocky (strojově) doslovném, ale jako metaforu pro období, kdy bylo třeba nejprve vytvořit ekonomický rámec nové společnosti, teprve poté ho začít právně kodifikovat.
Byla to věta o prioritách, ne o pohrdání právem.
Jenže česká paměť je selektivní. Věta se v čase zkreslila, přisoudila se jinému politikovi, a vznikla legenda: že Klaus, ten prý právníky neměl rád a chtěl před nimi prchat.
Pro média a satiriky výborná zkratka — vyjadřovala totiž vše, co se do něj hodilo promítnout. Vtipné, úderné, politicky užitečné. A tak se lež zabydlela.
Zajímavé je, že ani Klaus, ani Ježek to nikdy veřejně dramaticky nevyvraceli. Možná proto, že v porevolučním chaosu se prostě řešily důležitější věci než citátová čistota. Jenže časem se tato drobná nepřesnost změnila v trvalý mýtus, který dnes leckdo bere jako historický fakt.
Závěrem
A přitom by právě právníci (ale i novináři) měli mít zájem na přesnosti slov. Výrok, který se v politické paměti uchytil, je hezkým příkladem, jak snadno se může nepravda proměnit v obecnou pravdu — jen díky pohodlnosti, opakování a nedostatku ověřování.
Nápravníci nepravdivých výroků to dnes nemají lehké. Kdo se odváží říci, že „to bylo jinak“, bývá považován za hnidopicha. Ale pravda má tu výhodu, že nestárne.
A občas stojí za to ji oprášit, i kdyby šlo jen o jedno jediné slovo — či o jednoho jediného neprchajícího Klause.
