Článek
Sobota na pražské Letné opět ukázala, jak snadno se veřejná debata posouvá od obecných principů k velmi konkrétnímu vlastnictví emocí. Když demonstranti skandovali, že chtějí chránit „naši“ televizi, znělo to na první poslech jako obrana veřejnoprávní instituce. Jenže při bližším zamyšlení se nabízí méně vznešený výklad: nešlo o obranu televize jako takové, ale o obranu televize „jejich“.
Slovo „naše“ je totiž zrádné. V ideálním případě by Česká televize měla být skutečně naše – tedy všech. Bez ohledu na politické preference, kulturní vkus či životní styl. Má být službou veřejnosti, nikoli amplionem jedné názorové bubliny. Jakmile si ji však začne přivlastňovat jen část společnosti, přestává být „veřejnoprávní“ a stává se spíše klubovým statkem. A právě tento posun byl z Letné cítit více než dost.
O to paradoxnější je, že tato „naše“ televize je financována povinně. Koncesionářské poplatky neznají výjimku pro ty, kdo se na vysílání nedívají, nesouhlasí s jeho obsahem, nebo jej jednoduše nepotřebují. Platí je senior sledující jen rádio, mladý člověk konzumující výhradně online obsah i podnikatel, který večer zapne spíše streamovací službu než lineární vysílání. Všichni přispívají – bez ohledu na to, zda mají pocit, že jde o „jejich“ televizi.
Tady se dostáváme k jádru problému. Pokud někdo na Letné volá po ochraně „naší“ televize, měl by současně přijmout i důsledky takového tvrzení. Pokud je televize skutečně „jejich“, proč by ji měli povinně financovat i ti druzí? Není to nakonec obráceně – že právě povinné poplatky udržují iluzi univerzálního vlastnictví, zatímco realita je mnohem fragmentovanější?
Řešení přitom není nijak revoluční. Dobrovolnost. Ať Českou televizi platí ti, kdo ji skutečně sledují, důvěřují jí a považují ji za svou. Takový model by byl nejen spravedlivější, ale i zdravější. Donutil by televizi bojovat o diváka kvalitou, nikoli spoléhat na zákonem garantovaný příjem. A zároveň by odstranil oprávněnou frustraci těch, kteří dnes platí za něco, co nepoužívají nebo čemu nevěří.
Možná by pak z Letné znělo ono „naše“ o něco autentičtěji. A možná by také konečně znamenalo přesně to, co říká – nikoli nárok jedněch na peníze všech, ale dobrovolné společenství těch, kteří si svou televizi skutečně zvolili.
