Článek
Dědictví po dědovi Tomášovi
Když bylo dědovi Tomášovi sedmdesát, začal dělat věci, které rodinu lehce znervózňovaly. Koupil si dražší kufr než jeho vlastní auto, naučil se objednávat letenky přes internet a tvrdil, že „důchod není čekárna na hřbitov“.
A pak přišla ta osudná rodinná neděle.
Seděli jsme u oběda, řízky mizely rychleji než státní rozpočet po volbách a děda Tomáš nadšeně vyprávěl, že chce jet do Portugalska, pak do Skotska a možná i na Island.
Vnučka Anetka, pubertální čtrnáctiletá ekonomka rodinného typu, položila příbor a pravila:
„Dědečku, neměl bys tolik cestovat a utrácet nám dědictví. Myslíme to s tebou dobře..“
(řeč Anett proložila pár anglickými prznícimi slovy, které jsme v úctě před mateřským jazykem raději vynechali.)“
V místnosti nastalo ticho. Takové to zvláštní nevídané ticho, kdy i bramborový salát, který jinak hraje hlasitý koncert chutí, že je opravdu zle.
Tomáš se nejprve usmál. Pak se napil minerálky z plzeňského pívovaru . A nakonec pronesl větu, která vstoupila do rodinných dějin:
„Tak teď budu cestovat ještě víc.“
A také že ano.
Začalo to nevinně. Týden v Chorvatsku. Pak Vídeň na advent. Následovala Paříž, kde si Tomáš koupil šálu, kterou nosil i v červenci v Blansku. Potom Madeira, Řím, Barcelona a nakonec dokonce plavba lodí, na níž podle vlastních slov „snědl tolik krevet, že ohrozil populaci Středozemního moře“.
Rodina začala být nervózní.
„Táto, vždyť to stojí strašné peníze,“ šeptala dcera.
Tomáš jen mávl rukou:
„Peníze mají obíhat. Když stojí na účtu, chytají depresi.“
Jenže největší šok přišel až minulý měsíc.
Děda Tomáš totiž sepsal závěť. Rodina očekávala tradiční rozdělení majetku. Něco dětem, něco vnoučatům, možná porcelán po babičce a dvě chatky u rybníka.
Jenže notář otevřel obálku a četl:
„Zbylou částku ve výši čtyři sta osmdesát sedm tisíc korun odkazuji mládežnickému oddílu FK Blansko, aby kluci měli pořádné míče, dresy a teplou vodu v kabinách.“
Prý bylo slyšet, jak někomu v rodině zaskočila káva.
Anetka údajně zbledla tak, že připomínala účetní po daňové kontrole.
A dědeček Tomášek? Ten seděl spokojeně v křesle a povídá:
„Aspoň z těch peněz bude radost. A navíc – fotbalisti mi nikdy neříkali, že utrácím jejich dědictví.“
Závěrem
Od té doby má v Blansku skoro status klubové legendy. Kluci mu nosí šálu, zdraví ho na ulici a jeden trenér dokonce navrhl přejmenovat bufet na „U Dědy Tomáše“.
A Anetka? Ta už prý opatrněji komentuje finance příbuzných. Nedávno totiž její druhý děda začal podezřele často pročítat katalogy cestovních kanceláří.
Tůdle nůdle Anett!
