Článek
Člověk by se tomu skoro zasmál. Je to krátké, úderné a jazykově vlastně docela vynalézavé. Jenže za tímhle pubertálním bonmotem se skrývá cosi, co už tak veselé není.
Česká škola totiž občas voní drahým parfémem, ale její rozpočet připomíná peněženku po návštěvě supermarketu.
Představme si paní učitelku, která ráno vstane, připraví se do práce, oblékne si slušné šaty a před odchodem se navoní. Nic mimořádného. Jen běžná snaha vypadat jako člověk, který má svou důstojnost. Pak přijde do školy, odučí šest hodin, vyslechne několik pubertálních poznámek, vyřeší konflikt mezi dvěma spolužáky, opraví hromadu písemek a doma se večer připravuje na další den. Do toho nějaké dozory na chodbě či v jídelně, a pár emailů s rodiči (pardon zákonnými zásTupci, často jen tupci).
Cesta ke skromnosti
A za to všechno dostane výplatu, která jí při pohledu na ceny v obchodech připomene, že učitelská profese je v Česku také disciplínou finančního sebeovládání.
Parfém přitom není problém. Problém je, když se učitel musí rozhodovat, zda si koupí kvalitnější oblečení, zaplatí vyšší účet za energie nebo benzín, nebo si dopřeje něco, co by v jiných profesích patřilo k naprostému standardu. A to ještě nemluvíme o cenách bydlení, které dokážou člověku provonět život leda tak studeným potem.
Na učitele máme požadavky jako na švýcarské hodinky. Mají být odborně zdatní, psychicky odolní, trpěliví, moderní, digitálně gramotní a připravení reagovat na každou novou vzdělávací reformu. Mají rozvíjet kritické myšlení, podporovat individualitu, zvládat inkluzi a ještě přesvědčit žáky, že vzdělání je tou nejlepší investicí do budoucnosti.
Jenže když přijde řeč na jejich vlastní ohodnocení, začíná obvyklá politická parfumerie. Slavnostní prohlášení, přísliby, procenta a ujišťování, že vzdělávání je prioritou. Slovo priorita je ostatně v české politice velmi oblíbené. Má tu výhodu, že nic nestojí. Na rozdíl od skutečného zvýšení platů.
A tak se nelze divit, že některé mladé lidi učitelská profese příliš neláká. Proč by také měli studovat náročnou vysokou školu, připravovat se na odpovědnou práci a každý den čelit třiceti dospívajícím osobnostem, když mohou v jiném oboru dosáhnout na podstatně zajímavější příjem? Učitelství samozřejmě není jen o penězích. Jenže ani poslání nezaplatí nájem a nadšení nefunguje jako platební karta.
Deváťáci možná ještě netuší, kolik práce se za učitelským povoláním skrývá. Jejich poznámka o „navoněné bídě“ je proto spíše pubertální provokací než ekonomickou analýzou. Přesto v sobě nese nepříjemnou otázku: Jakou vážnost může společnost přisuzovat profesi, kterou sice označuje za klíčovou pro budoucnost země, ale jejíž finanční ocenění tomu často neodpovídá?
Navoněná bída, směje se jí celá třída
Samozřejmě, ne každý učitel je placen špatně (nebo má bohatého manžela/lku) a samotný plat nevypovídá o kvalitě výuky.
Stejně tak by bylo nespravedlivé tvrdit, že všichni deváťáci mají podobný krutý smysl pro humor. Ale stát, který chce kvalitní školství, nemůže spoléhat na to, že mu učitelé budou donekonečna dotovat vlastní práci svým časem, nervy a idealismem.
Možná by stálo za to, aby si příští ministr školství místo dalšího slavnostního projevu na jedno dopoledne sedl do poslední lavice mezi deváťáky. A až kolem něj projde navoněná paní učitelka, mohl by si položit otázku, zda se české školství náhodou nestalo obětí poněkud zvláštního parfému: draze vonících slibů a laciné reality.
Protože učitelé nepotřebují, aby jim politici kupovali parfémy. Potřebují, aby jejich práce byla zaplacena tak, aby se za ni nemuseli omlouvat před vlastními žáky.
