Článek
Neznámé číslo?
Jsou chvíle, kdy člověk drží v ruce vidličku, myš nebo ovladač – a v tom se rozvibruje telefon. Displej hlásí: „Neznámé číslo.“ A já si mám jako poslušný občan okamžitě stoupnout do pozoru? Proč přesně?
Vážně nechápu, proč bych měl zvedat cizí telefonní čísla. Třeba zrovna jím či dokonce žeru.
A jídlo je, pokud se nemýlím, základní lidské právo i radost. Nebo pracuji – a práce, světe div se, vyžaduje soustředění. Anebo sleduji film, odpočívám, zírám do zdi a přemýšlím o smyslu života.
To všechno jsou činnosti, které mají jednu společnou vlastnost: nejsou kompatibilní s nevyžádaným vstupem cizího hlasu.
Telefon je zvláštní vynález. Původně sloužil k tomu, aby si lidé domluvili schůzku nebo sdělili důležitou informaci. Dnes je to spíš digitální zvonek, kterým vám někdo testuje hranice osobní suverenity. Jako by samotný fakt, že se rozezní tón, vytvářel povinnost reagovat. Ale kde je to napsáno? V Listině základních práv a svobod jsem si žádnou „povinnost zvednout hovor do tří zazvonění“ nevšiml.
Navíc ze zkušenosti: devadesát procent těchto hovorů je naprosto zbytečných. „Dobrý den, nechcete výhodnější tarif?“ Nechci. „Máte minutku na krátký průzkum?“ Nemám. „Volám kvůli investiční příležitosti…“ Přátelé, kdybych chtěl investovat, začnu tím, že si otevřu láhev vína, ne tím, že budu poslouchat cizí skript.
„Dobrý den, nechcete zvětšit vejce? “ Děkuji. Nechci.
A i kdyby to náhodou bylo něco důležitého – existuje přece SMS, e-mail, messenger na fejsbůku i instagramu, hlasová schránka. Skutečně naléhavé věci si cestu najdou. Zbytek je šum, který se snaží vydávat za signál.
Možná je to generační věc. Možná jen obranný mechanismus. Ale odmítám si nechat diktovat, že zrovna někdo potřebuje mluvit – a já mám okamžitě vyhovět. Můj čas není veřejné prostranství, kde si může kdokoliv rozložit stánek.
Telefon mám proto, aby sloužil mně. Ne proto, abych já sloužil jemu.
A žaludeční vředy si kvůli neznámým číslům opravdu pořizovat nehodlám.
