Ohňostroj nenávisti na Jižní Moravě

Na Jižní Moravě večer ztichl kraj,
nad vinohrady měsíc stříbrný stál.
Jen z lidských srdcí, místo radosti a vín,
vyšlehl náhle temný, zlověstný stín.

Ne nad přehradou, kde světla tančí v tmách,
a kde se lidé na Sokoláku, či u Sirky

scházejí s úsměvem v tvářích,
nýbrž v řečech ostrých, v závisti a zlobě
vzplál ohňostroj, jenž škodil každé době.

Rachejtle pomluv letěly k nebi výš,
každá z nich šeptala: „Ty se mnou nesouhlasíš.“
Petardy předsudků duněly celou noc,
rozum měl najednou pramalou moc.

Jedni křičeli zprava, druzí zase zleva,
každý měl pravdu, aspoň podle sebe.
A mezi nimi ztrácel se obyčejný hlas,
který chtěl jen pokoj pro dnešní čas.

Vítr nesl jiskry přes pole a stráně,
od Pálavy až k břehům řeky Dyje.
A staré sklepy, pamětníci věků,
jen mlčky hleděly na lidskou nevděčnost.

Vždyť víno zraje pomalu a s trpělivostí,
nikoli v hněvu, zášti či zlomyslnosti.
A kraj, kde slunce hladí každou mez,
si zaslouží víc než nekonečný běs.

Když ráno přišlo a popel sedl k zemi,
zůstalo ticho mezi vinohrady všemi.
A v tom tichu zazněla prostá pravda jen:

Nenávist září chvíli.
Slušnost vydrží den za dnem.

A Jižní Morava, jak už tolikrát dřív,
přečkala bouři a nadechla se zas.
Protože žádný ohňostroj nenávisti a zloby
není silnější než obyčejný lidský hlas.