Článek
Každé Vánoce se někde objeví v televizi, někdo zase řekne „to je hnusný, velebnosti“, někdo začne citovat Šebka a někdo si při tom uvědomí, že už tu scénu viděl asi po padesáté.
A stejně se dívá.
Proč?
Protože Jan Hřebejk s Petrem Jarchovským natočili film, kere je na první pohled komedie, ale pod tym smíchem je schované něco zatraceně smutného. A čím je člověk starší, tym víc to vidí.
Děj se odehrává na konci šedesátých let. Dvě rodiny žijú v jednom domě, jejich otcové se navzájem nemůžou vystát a každý z nich má úplně jinou představu o tom, jak má vypadat správný život.
Major Šebek je socialista každým coulem. Má rád pořádek, armádu, sovětské vymoženosti a hlavně pocit, že svět dává nějaký smysl.
Proti němu stojí Kraus.
Jiří Kodet.
A tady už není moc co řešit.
Kraus je jeden z těch filmových chlapů, keré byste v reálném životě nejradši potkali maximálně na nádraží, a to ještě na opačném peróně. Je protivný, výbušný, ješitný a přesvědčený o vlastní pravdě.
Jenže Kodet ho zahraje tak, že mu to člověk nakonec žere aj s navijákem.
A právě tady jsou Pelíšky nejsilnější.
Neukazujú dobré a zlé lidi. Ukazujú lidi, kere jsou přesvědčení, že dobrými jsou oni sami.
To je velký rozdíl.
Šebek není žádný komunistický padouch z propagandistického filmu. Je to chlap, který věří systému, ve kterém žije. Kraus zase věří tomu svému. Oba mají rodinu, oba mají svoje mindráky, oba chtějí mít doma poslední slovo.
A oba jsou občas na zabití.
Což je, přiznejme si, u rodinného soužití celkem realistické.
Vedle nich jsou děti, které mají úplně jiné starosti. Láska, první sex, trapasy, škola, rodiče. Prostě klasika. Zatímco otcové řeší komunismus a kapitalismus, jejich děti řeší, kdo se s kým vyspí nebo kdo komu napsal dopis.
A v tom je film nádherně obyčejný.
Protože dějiny jsou sice důležité, ale člověk je pořád jen člověk.
Může přijít revoluce, okupace, změna režimu nebo konec světa – a někdo stejně řeší, že mu matka koupila hnusné ponožky.
Pelíšky mají navíc jednu velikou výhodu: necpou divákovi historickou lekci do hlavy.
Rok 1968 tam není jako kapitola z učebnice.
On tam prostě přijde.
Nejdřív slyšíme rádio. Potom se začíná něco dít. A najednou přijedú tanky.
A v tu chvíli se celý film přepne.
To, čemu jsme se před chvílí smáli, začne působit skoro bolestivě. Lidi, kteří se hádali kvůli naprostým kravinám, najednou stojí před realitou, proti které jejich domácí hádky působí směšně.
A přitom nejsú směšné.
Protože právě z těch malých sporů se skládá lidský život.
Tohle je podle mě hlavní důvod, proč Pelíšky tak dobře fungujú i dnes. Nejsú jenom o socialismu. Nejsú ani jenom o roce 1968.
Sú o rodině.
O otcích, kere chcou mít všechno pod kontrolou.
O dětech, kere chtějí konečně žít po svém.
O manželstvích, kere drží pohromadě možná už jen ze zvyku.
A o tom, že člověk často pochopí hodnotu něčeho až ve chvíli, kdy o to přijde.
Samozřejmě, dokonalé to není.
Některé postavy jsou až moc karikaturní. Některé scénky jsou vystavěné hlavně proto, aby z nich vznikla slavná hláška. A dnes už některé dialogy známe tak dobře, že člověk někdy čeká na repliku jako na gól Baníku.
Ale právě ty hlášky se staly součástí českého kulturního provozu.
A to není málo.
Pelíšky mají jednu vlastnost, kerou by chtěl mít každý film:
můžete je znát skoro nazpaměť a přesto vás pořád baví.
A při dalším zhlédnutí si člověk navíc všímá jiných věcí.
Poprvé se smějete. Podruhé sledujete herce. Ergo kladívko, potřetí si všimnete vztahů mezi postavami. A po desáté vám začne docházet, jak strašně smutný ten film vlastně je.
Protože všichni ti lidi ještě chvíli žijú v přesvědčení, že zítřek bude podobný jako dnešek.
Nebude.
A oni to nevědí.
To je na Pelíškách možná nejkrutější.
Divák to ví.
Postavy ne.
A tak se smějeme jejich hádkám, jejich trapasům, jejich rodinnému chaosu a jejich malým vítězstvím. Jenže někde vzadu v hlavě pořád máme ten nepříjemný pocit, že už se blíží něco, co jejich svět rozbije.
Takže ne, Pelíšky nejsú jenom „česká vánoční komedie“.
To by byla škoda.
Je to výborně obsazená tragikomedie o rodině, politice, dospívání, mužském egu a hlavně o tom, jak rychle může dějina převálcovat naše malé jistoty.
A Jiří Kodet?
Ten je tam tak dobrý, že člověk chvílemi zapomene, že sleduje herce.
A to už je, kurňa, pořádná práce.
Medvěd dává - 85 %.
Bo nejlepší české komedie nejsú ty, u kerých se jenom smějete.
Ty nejlepší sú ty, u kerých se smějete – a pak vám po skončení trochu zatrne.
A přesně takové sú Pelíšky.
