Článek
První československý ministr financí Alois Rašín kdysi trefně napsal: „Máme-li skutečně cedulové bankovnictví vybudovati řádně, nesmí to býti úřad. Cedulová banka musí býti (za přísného dozoru státu) oddělena od správy státní, aby nesnášela s ní všecko kolísání státního úvěru, aby nebyla pokládána prostě za instrument financí státních.“
Tedy i legendární A. Rašín silně plédoval za maximální míru nezávislosti ČNB.
Český přímo volený prezident historicky disponuje spíše nižšími kompetencemi.
Jde zejména o funkci reprezentativní. Avšak jednu velice důležitou kompetenci naše hlava státu určitě má. Je jím jmenování členů Bankovní rady ČNB.
Jmenování členů Bankovní rady ČNB je aktuálně jednou z nejcharakterističtějších pravomocí prezidenta České republiky. Pozor, prezident zde rozhoduje naprosto sám. Nepotřebuje zde tedy kontrasignaci premiéra, Senátu ani nikoho jiného. Tato skutečnost se jeví nesystémovou a též rozpornou s teorií brzd a rovnovah a určitě by autor tohoto komentáře plédoval za to, aby se při tomto jmenování v budoucnu ze zákona požadovala i kontrasignace. Ostatně při prezidentském jmenování ústavních soudců se též ze zákona vyžaduje vždy souhlas Senátu PČR, proč tomu tak také není i u členů Bankovní rady ČNB? Rozumíte tomu?
A propos proč o této problematice kriticky píši právě nyní, když tento stav trvá od vzniku ČR, tedy již 30 let?
Jako právního pedagoga mne odborně potěšil aktuální návrh na změnu Ústavy, který by prezidentovi výše citovanou „neomezenou bankovní pravomoc“ přiměřeně redukoval. Předložil ji dnes již bývalý ministr pro legislativu Michal Šalomoun. Ano, ten jinak pro veřejnost neviditelný pirátský ministr z nestatutárního města Třebíče v kraji Vysočina.
Šalomounův návrh počítá se změnou výběru členů rady ČNB směrem k posílení citované liberální teorie brzd a rovnovah. Ergo kladívko, že by při jmenování členů Bankovní rady ČNB postupovat prezident republiky stejně jako při nominaci ústavních soudců. Tedy musel by si získat relevantní souhlas v horní parlamentní komoře.
Autor tohoto komentáře je dlouholetým zastáncem této vyvažující změny, a proto posílení kontrolní pozice Senátu zde velice vítá. Jen si tichým hláskem v koutku akademické pracovny říká, proč to trvalo tak dlouho? Proč je zmíněný novelizační projekt, pro pět ran do Sbírky zákonů, činěn až nyní?
Nadto bude potřeba si to tvrdě odpracovat ještě v rozhádaném Parlamentu, jelikož jde o změnu ústavního zákona.
A jak ví i poučenější středoškoláci, k změně naší normy norem nutno sehnat tzv. kvalifikovanou většinu – tedy minimálně tři pětiny všech poslanců a minimálně tři pětiny přítomných (!) senátorů. A to opravdu nebude lehké, to mi věřte.
