Článek
Přitom existují skutečnosti, které jsou vůči našim přáním naprosto lhostejné.
Jednou z nich je prostý fakt, že člověk nestvořil svět. Nestvořil Zemi, oceány ani hvězdy. Nevytvořil život. Neobjevil se tu jako architekt vesmíru, ale jako jeho pozdní obyvatel.
A stejně tak není důvod domnívat se, že právě člověk bude tím, kdo rozhodne o definitivním konci tohoto příběhu.
Planeta jednou zanikne, ne kvůli člověku
Možná za miliardy let, možná způsobem, který si dnes neumíme ani představit. Je to neúprosné. Je to tvrdé. Je to prostě součást řádu světa, který existoval dávno před námi a bude existovat i bez nás.
Právě tato myšlenka je dnes překvapivě provokativní. Člověk si totiž zvykl přisuzovat sám sobě význam, který hraničí s kosmickou pýchou. Jako bychom byli nejen správci planety, ale zároveň jejími konstruktéry i zachránci.
To je velmi nepokorná iluze.
Říkám-li toto, neříkám tím, že máme ničit lesy, znečišťovat řeky nebo plýtvat zdroji. Takový závěr by byl stejně absurdní jako tvrdit, že protože jsme smrtelní, nemá cenu pečovat o své zdraví.
Péče o prostředí, ve kterém žijeme, je výrazem obyčejné slušnosti. Není však důkazem toho, že držíme v rukou osud vesmíru či naší planety.
Pravda totiž není závislá na počtu konferencí, usnesení ani dotačních titulů. Na pravdu se nedají čerpat dotace. Pravda nepotřebuje marketing. Nepotřebuje reklamní kampaň ani správně zvolený hashtag.
Její síla (i nebezpečí) spočívá právě v tom, že existuje nezávisle na našem souhlasu.
Zvláštní je i způsob, jakým dnes probíhá veřejná debata. Stačí vyslovit pochybnost o některém z převládajících narativů a téměř okamžitě zazní otázka, která má diskusi ukončit ještě dříve, než vůbec začala:
„Takže je lepší nedělat nic?“
Tato otázka však není argumentem. Je pouze rétorickým trikem. Svět přece není rozdělen na dvě možnosti: hysterii a lhostejnost.
Lze proto položit otázku stejně přímočarou:
A opravdu je rozumné dělat zbytečnosti jen proto, abychom měli pocit, že něco děláme? Opravdu je správné nahrazovat střízlivé uvažování permanentním morálním poplachem?
Civilizace nestojí na hysterii. Stojí na rozumu, pokoře a schopnosti rozlišovat podstatné od nepodstatného.
Možná jsme zapomněli na jednu starou pravdu. Člověk není středem vesmíru. Nikdy jím nebyl. A přesto, nebo právě proto, nese odpovědnost za to, jak žije svůj vlastní život. Ne proto, aby zachránil galaxii. Ale proto, aby neztratil sám sebe.
Právě v tom podle mého spočívá skutečný smysl odpovědnosti. Nikoli v představě, že ovládáme běh vesmíru, nýbrž v tom, že dokážeme žít pravdivě i tehdy, když si uvědomujeme vlastní nepatrnost.
Ano nepatrnost, to od politiků neuslyšíte, tím vás od rána do večera ubezpečují, jak jste „mega důležití“ a „každý má právo na všechno, i na štěstí“. Tohle pochlebování ovšem samozřejmě končí ihned když po nich něco chcete - třeba zubní pohotovost nebo aby vlak k vám do vesničky jezdil častěji než dvakrát denně.
Zopakujme si - tak jako bez přičinění a vlivu člověka vznikla tato planeta (o galaxii nemluvě) a život na ní (včetně lidí, avokáda, komárů, sociálních demokratů a delfínů), tak úplně stejně bez jeho přičinění jednou zanikne. Ano holt zanikne, tvrdé, přísné ale pravdivé.
Pravda na to nedají brát dotace.
Taková pravda není módní. Nebývá odměňována granty ani potleskem. Přesto má jednu výhodu. Nemusí se každých pět let přepisovat.
Hezké léto.
