Článek
Přes plot zahradničil pan Strnad. Poměrně sympatický starší pán, který trpělivě odpovídal i na dětské otázky.
„Pane Strnad, kolik je vám roků?“
„Jedenaosmdesát.“
A tehdy se ve mně probudil budoucí právník, logik a amatérský statistik.
„Tak to brzy umřete, že?“
Nastalo hrobové (!) ticho.
Babička zbledla. Děda málem upustil motyku a láhev s rumem.
„Mlč! To se neříká! Okamžitě se omluv!“
Nechápal jsem. Vždyť jsem nikoho neurazil. Pouze jsem vyslovil hypotézu založenou na tehdejších biologických poznatcích čtyřletého dítěte.
A opravdu. Za dva roky pan Strnad zcela zemřel.
Nikoli proto, že jsem to řekl. Ale proto, že lidský život je konečný. Tehdy i dnes.
Stejně jako jednou skončí ten můj, váš nebo kohokoli jiného. Je to jedna z mála jistot, které žádná vláda, parlament ani Ústavní soud nezmění.
Cenzura před rokem 1989
Teprve dnes si uvědomuji, jak přísná tehdy byla cenzura dětské upřímnosti. Člověk nesměl říci ani pravdu, pokud byla společensky nepohodlná. Dospělí měli za úkol realitu uhlazovat, balit do vaty a předstírat, že některé věci se prostě nevyslovují.
Naštěstí jsme se posunuli.
Dnešní děti už mohou mluvit otevřeně. Mohou říkat, co si myslí, klást nepříjemné otázky a nikdo je za to neposílá do pionýra ani na převýchovu.
A to je dobře.
Závěrem
Proto děkujme panu prezidentovi Pavlovi i premiérovi Babišovi, že dnes můžeme svobodně říkat pravdu. Třeba i tu nepříjemnou.
Jen bych doporučil, aby se s touto informací nezačínalo při rodinné oslavě devadesátin. Některé pravdy totiž sice nezestárnou, ale načasování je pořád umění.
