Článek
Mýlil se.
Toho odpoledne pospíchal na vlak domů na Moravu. Mezi ortopedickými konzultacemi a čekárnami plnými pacientů nestihl oběd, a tak si chtěl dopřát dva burgery, aby přežil cestu až do Brna - bratrance všech měst.
Chutné, zdravé, jednoduché, prostě takové, jaké fast-foody slibují.
Jenže v té konkrétní provozovně na pražském hlavním nádraží se zrovna zastavil čas.
Za pultem kupodivu nikdo - tedy z personálu. Zvuk fritovacího oleje se mísil s šustěním sáčků, ale obsluha se neobtěžovala ani zvednout hlavu. Jindra, člověk zvyklý na profesní autoritu a jistý respekt, začal nervózně poklepávat prsty o pult. Minuty ubíhaly.
Najednou se zpoza kuchyňských dveří objevil brigádník – hubený vysoký mladík v kšiltovce. Trochu Jindrovi připomněl jihomoravského hejtmana. „Co to bude?“ utrousil otráveně, jako kdyby ho Jindra přivolal v tu nejnevhodnější chvíli.
„Dva hamburgery,“ řekl Jindra, jeho tón byl rychlý, věcný – přesně takový, jaký má být při objednávce. Ale to byla chyba.
Nachytal se do mravokárné pasti
„Dobrý den,“ vyřkl brigádník pomalu, důrazně, s mravokárnou intonací, která by se dala krájet. Byl to tón člověka, který se stal samozvaným strážcem etikety.
Jindrovi zamrzla slova na jazyku. Uvědomil si, že se nezachoval podle bontonu. Byl to snad on, kdo měl pozdravit jako první? Nebo brigádník? Zákazník, ten (ne)korunovaný král obchodní interakce, se náhle ocitl v podřízené pozici.
„Dobrý den,“ odpověděl pokořený host Jindra téměř provinile, i když by se mohl hájit, že celou dobu čekal u prázdného pultu. Brigádník se na okamžik v duchu zaradoval – v očích měl ten pohled vítězného hráče šachu, který nastražil past a soupeř mu do ní sám vlétl.
Objednávka byla hotová rychle. Jindra zaplatil kartou, úplně jako staří lidé, když chtějí jet z Adamova do Babic nad Svitavou, a kde jim jihomoravské krajské dráhy zrušili možnost platit hotovostí. Jindra zaplatil, aniž by se zmohl na další slovo. Neodvážil se stěžovat na dlouhé čekání, natož na otrávený přístup. Koneckonců, byl to on, kdo byl „nevychovaný“.
Rozbaloval hamburger a poníženě brečel
Vlak se rozjížděl, Jindra seděl u okna a rozbaloval hamburger. Chutnal stejně jako jindy – trochu rozteklý s příchutí kečupu. Ale tentokrát mu připadal jaksi hořký. Možná to byla pachuť prohry.
Fast-foodový bojovník pardon brigádník byl obyčejný mladík, ale ten den pokořil člověka s doktorátem, který léčí klouby a vrací lidem pohyb. A to jen díky prosté taktice: nenápadnému využití etikety k tomu, aby si zajistil momentální převahu.
Možná to byl jeho malý triumf v den plný front a horkého oleje. Anebo jen další důkaz toho, že i král může někdy ztratit korunu – obzvlášť, když pospíchá na vlak.
