Článek
Za jeho zdmi se šuškalo o tajemstvích, která se zjevně nehodila do doby, v níž už vlaky supěly krajem a gramofony hrály v hostincích.
Nový pán, hrabě Babula Duškovský, se ujal panství s rozhodností člověka, který se příliš neptá, co si o něm myslí ostatní. Jeho tvář byla strohá, téměř asketická, a v očích měl cosi, co děvčata děsilo už při jeho prvním příjezdu. Neuplynul ani měsíc, a po kraji se roznesla zpráva, která v ženách rozsévala hrůzu a v mužích němý vztek.
„Právo první noci!“ šeptaly si nevěsty, zatímco si splétaly věnce. „Prý ho hodlá obnovit. A prý už ne jen tak pro formu!“
První, kdo měl právo pocítit na vlastní kůži, byla Anička z Dolního lesa. Anička byla děvče plaché, s tváří bledou jako květ jasmínu. Když ji matka vedla k oltáři, věděla, že večer nepůjde domů se svým Janem, ale nahoru na zámek, kde na ni čekal hrabě.
Ani slza se jí nezatřpytila na tváři, když jí strkali do ruky růženec.
„To musí být, děvče, jinak tě hanba stihne,“ šeptala jí matka.
Jan zuřil, ale co mohl dělat? Kdyby se postavil hraběti, mohl přijít o chalupu i pole. A tak jen stál, zatínal pěsti a hleděl do země, zatímco Aničku odváděli.
Když se vrátila, byla tichá. Nepromluvila, neplakala. Jen seděla, dívajíc se na prázdné místo na zdi, kde visel obraz jejího dědečka. Mluvilo se o tom, že ji hrabě propustil bez jediného slova.
Ale ne každá nevěsta se smířila.
Tereza z Horního mlýna byla jiná. Byla to dívka statná a hrdá, s očima jako uhlíky a úsměvem, který dokázal zapálit každého mládence v okolí. Když se dozvěděla, co ji čeká, zasmála se, až se jí černé vlasy rozlétly.
„Mě nezkrotí žádný hrabě,“ řekla.
Večer, když ji přiváděli na Červený Dvůr, měla na sobě svatební šaty, ale na krku jí visel tenký šátek, kterého si nikdo nevšiml. Když ji hrabě přijal ve své komnatě, podívala se mu přímo do očí.
„Tohle chcete?“ řekla.
Než se zmohl na odpověď, škubla šátkem, který se zaryl hluboko do jejího hrdla. Hrabě vyskočil, ale bylo pozdě – Tereza se zhroutila k zemi, než stačil přiskočit.
Její smrt byla jako blesk z čistého nebe. Vesnice se ponořila do ticha. Na zámek už nevedli žádnou nevěstu. Hrabě se stáhl do svých komnat a brzy poté zmizel.
Říká se, že když projdete Červeným Dvorem za měsíční noci, uslyšíte zpěv mladé dívky. Možná je to Anička, která nikdy nepromluvila. Možná Tereza, která promluvila víc, než kdo čekal.
A možná jen vítr, který přes louku žene příběhy, jež nikdy neměly být zapomenuty.
----------------------
(autorská povídka na půdorysu jihočeských bájí a pověstí)
