Článek
Je to okamžik, kdy se nemluví v náznacích, ale na rovinu: vláda podle opozice selhala natolik, že nemá právo dál vládnout. O to větší rozpaky vyvolává skutečnost, že při takto zásadním aktu zůstávají poslanecké lavice poloprázdné, místy zcela opuštěné. Politické gesto je vyhlášeno (či spíše mediálně afektovaně vytroubeno), ale jeho aktéři jaksi zapomněli přijít.
Co to vypovídá o „pracovní morálce“ části Poslanecké sněmovny? Tedy hodných lidiček – především ze STANu, SPOLU a Pirátů?
Především to, že pro některé poslance je politika spíše kulisou než odpovědností. Hlasování o nedůvěře se stalo marketingovou událostí: tisková konference proběhne, silná slova zazní, titulky jsou zajištěny – a tím to končí. Skutečná politická práce, tedy účast v jednacím sále, už zřejmě není tak atraktivní.
Je těžké ubránit se dojmu, že si někteří zákonodárci vzali příklad z nejvyšších pater politiky. Prezident republiky nedávno ostře zkritizoval politického soupeře, aby vzápětí odjel neekologicky „exhibovat“ na motocyklu do Španělska.
Kritika byla prezidentem pronesena, role splněna, další odpovědnost se nekoná. Symbolika je zřejmá: důležitější, než důslednost je mediální obraz.
V parlamentu to pak vypadá podobně. Vyvolat hlasování o nedůvěře a nebýt přítomen znamená jediné – nemít odvahu nést vlastní slova až do konce. Není to protest, není to strategie, je to únik. Zbabělost převlečená za politickou taktiku. Pokud opozice sama nevěří natolik svému kroku, aby byla fyzicky přítomna, proč by mu měli věřit občané?
Prázdné lavice nejsou jen estetickým problémem televizních záběrů. Jsou přímým vzkazem voličům: politika se odehrává jinde než tam, kde by se měla. A volič si to pamatuje. Možná mlčí, možná kroutí hlavou, ale při dalších volbách si vzpomene, kdo křičel o pádu vlády – a kdo se mezitím nenápadně vytratil ze sálu.
