Článek
Co by si však zvykat neměl, je proměnlivost ústavních zásad podle toho, kdo je právě prezidentem republiky. Právě to dnes sledujeme u výroků bývalého předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského.
Když prezident Miloš Zeman odmítal jmenovat Jana Lipavského ministrem zahraničí, zaznívala z úst Pavla Rychetského jasná slova. Prezident má podle Ústavy povinnost vyhovět návrhu premiéra, prostor pro vlastní politické či hodnotové posuzování kandidáta je minimální a reputační úvahy do tohoto procesu nepatří. Prezident není hodnotící komise, nýbrž orgán s převážně formální rolí. Tak zněl tehdy ústavní výklad – přísný, konzistentní a poměrně jednoznačný.
Dnes, v téměř zrcadlové situaci, slyšíme něco jiného. Prezident Petr Pavel odmítá jmenovat Filipa Turka ministrem životního prostředí a Pavel Rychetský tentokrát konstatuje, že prezidentův dopis je „dostačující“, případ je „hraniční“ a reputace kandidáta – údajně velmi problematická – má být relevantním kritériem. Dokonce dodává, že být na místě prezidenta, jmenování by odmítl.
Z právního hlediska zde ale žádná nová Ústava nepřibyla. Článek 68 se nezměnil, judikatura Ústavního soudu také nikoli. Pokud tedy reputační důvody nebyly legitimním argumentem proti Lipavskému, je obtížné vysvětlit, proč by jimi dnes měly být proti Turkovi.
Anebo jinak: buď má prezident právo hodnotit „vhodnost“ kandidáta na základě jeho výroků a chování, anebo ho nemá. Obojí současně platit nemůže.
Označení případu za „hraniční“ pak působí spíše jako elegantní slovní úkrok než jako právní argument. Hraniční bývají skutkové okolnosti, nikoli základní kompetenční pravidla. Ústavní právo není dopravní značka „Pozor, změna názoru podle počasí“. Má být předvídatelné a stabilní, zejména pokud jej vykládají ti, kteří stáli dlouhá léta na jeho stráži.
Nejde přitom o Filipa Turka ani o Petra Pavla. Jde o princip. Pokud se z výkladu Ústavy stane názorově podmíněná disciplína, ztrácí svou normativní sílu.
A pokud bývalý předseda Ústavního soudu aplikuje odlišná měřítka na různé prezidenty, vysílá tím nebezpečný signál: že problémem nebylo jednání Miloše Zemana, ale Miloš Zeman sám.
Závěrem
Takový přístup možná obstojí v politickém komentáři, nikoli však v roli autority ústavního práva. Ústava totiž není ani prozemanovská, ani propavlovská. Má být stejná – a platit stejně – bez ohledu na to, kdo právě obývá Pražský hrad. Pokud na to rezignujeme, rezignujeme i na právní stát.
