Článek
Změnit cizí názor holí?
Volby tlučou na dveře. Společnost je zase rozdělená. Inu, kdy nebyla. My versus oni, a naopak. Pravdu máme samozřejmě „my“, a nechápeme, jak někdo může volit „ty jiné“, když jsou tak hloupí, zlí a populističtí.
S pobavením sleduji zejména různé skupiny na sociálních sítích, kde se lidé vzájemně hecují v tom, aby „přemluvili báby a dědky (bez rozdílu věku)“, aby volili správně. Samozřejmě ty naše. Že se jim vysvětlí, že volit ABC je velký omyl a mají volit XYZ. Hlupáci se prostě zastydí, a půjdou s obrovskou pokorou volit ty „naše hvězdy“.
Myslím, že tato snaha je z psychologického hlediska odsouzena k neúspěchu již ze své prapodstaty.
Přiznat omyl bolí jako zlomená ruka a evoluce nás k tomu ani trochu nevedla. Když se k tomu přidá vrozená stádnost – „group think“ – žijeme ve svých názorových bublinách a hřejeme se v pocitu vlastní výjimečnosti.
Přiznat chybu není jen nepříjemné – je to fyzicky i psychicky bolestivé. Mozek má totiž geneticky danou potřebu mít pravdu. Není to póza ani zlozvyk, ale starý evoluční trik. V dobách, kdy špatný úsudek o tom, jestli v křoví číhá kořist nebo predátor, mohl znamenat smrt, byla „pravda“ otázkou přežití. A tak jsme si po generace zvykli na to, že mylný názor je luxus, který si nemůžeme dovolit.
Jenže dnes už nás neohrožují šavlozubí tygři, ale komentáře na sociálních sítích.
Místo kyjů a oštěpů používáme ostrá slova, ironii a někdy i blokovací tlačítko. A ta samá stará genetická výbava nám pořád velí: Nesmíš se mýlit, jinak prohraješ.
Do toho přichází další hluboko zakořeněný mechanismus – „group think“, stádní myšlení. Funguje to jednoduše: vyhledáváme lidi, kteří sdílejí naše názory, a obklopujeme se jimi. Vytváříme si názorové bubliny, kde si navzájem potvrzujeme, jak skvěle to vidíme. Panuje tam příjemná pozitivní zpětná vazba – takové společenské „teplíčko“, kde se všichni cítíme výjimeční. A chytří.
Problém nastane, když do téhle pohody vstoupí někdo zvenčí a pronese: „Myslím, že se mýlíte.“ V tu chvíli se z něj stává nebezpečný vetřelec. Ne proto, že by nám chtěl ublížit, ale proto, že narušil naši křehkou iluzi jednotného a správného světa. Mozek spustí poplach: Hrozba! Ohrožení identity! A obranná reakce bývá rychlá a nevybíravá.
Z toho pak vznikají konflikty, které známe všichni: hádky v komentářích, ostře psané statusy, „odebírání z přátel“, blokace.
Člověk, kterého jsme včera ani neznali, se přes noc stane naším úhlavním nepřítelem. A to vše kvůli jediné věci – připomněl nám, že pravdu možná nemáme.
Přitom by nám vůbec neublížilo občas si říct: „A co když se pletu?“ Ne proto, abychom se vzdali svého názoru, ale abychom dali šanci tomu, že jiný pohled může být také validní. Připustit si chybu není selhání, ale známka mentální pružnosti. Jenže pružnost není zrovna vlastnost, kterou nám evoluce v tomhle směru nadělila – musíme si ji pěstovat vědomě.
Závěrem
Kdybychom to dokázali, možná bychom přestali vnímat „odpůrce“ jako nepřátele. Nejspíš bychom se naučili vidět je jako neplánované učitele, kteří nám rozšířili obzor. A třeba bychom si časem zvykli na myšlenku, že se občas mýlit či změnit názor není konec světa.
Ono to ale chce jednu věc – vědomě jít proti vlastnímu mozku. A to je disciplína, kterou většina lidí nikdy dobrovolně netrénuje. Protože přiznejme si to – sladké teplo stáda je prostě moc pohodlné.
A to samozřejmě zdaleka neplatí jen pro politiku.
-----------------------
(modifikovaně psáno pro deník Právo)
