Článek
Když pan Jiří, sedmasedmdesát a půl a ještě kousek – což je věk, kdy většina jeho spolužáků ze základky spokojeně rozebírá nové léky na artrózu či „prdí do hlíny“ – oznámil rodině, že nastupuje na brigádu do restaurace, reakce byla předvídatelná.
Syn mu připomněl, že v jeho letech je lepší řešit maximálně křížovku v Blesku, dcera navrhla, ať se raději přihlásí do klubu lidoveckých seniorů na Petrově.
Jenže pan Jiří měl jasný plán: stát se číšníkem a dělat to vážně.
Hned první den to vypadalo na fiasko. Hosté si stěžovali, že přináší polévku tak pomalu, že mezitím vychladne.
Kolegové se smáli, že když zapisuje objednávku, připomíná zapisovatele na spartakiádě – dlouho, zmateně a s přestávkami. Jeden kuchař dokonce utrousil, že jestli takhle „makal“ celý život, musel jeho socialistický podnik dávno zkrachovat.
Ale něco se stalo. Lidé, hlavně ženy, si ho začali všímat.
Možná to bylo tím, že nikdy neslyšeli od číšníka: „Slečno, vy máte tak hezký úsměv, že vám k té kávě přinesu i cukr a malou radu do života – nikdy si neberte chlapa, co pije dietní colu k vínu a má oči jako Jiří Sovák.“
Nebo tím, že každé cappuccino postavil na stůl s něžnou opatrností, jako by ho servíroval vlastní vnučce Rozárce. Dámy mu odpouštěly, že se mu občas třásla ruka a z dlani voněl Alpou francovkou.
kitchen-79574_1280
Zatímco jeho mladší kolegové dostávali za pivo dýško standardních pět korun , pan Jiří si začal odnášet za totéž pětadvacet korun, což v součtu dělalo pěkné nezdaněné stokoruny.
A dýškách od dam se raději nebudeme zmiňovat, aby na chudáka Jiříčka nepřišel finančák nebo jiný bubák.
Ženy – od dvacítky po šedesátku – mu vkládaly do kapsy dýška jako by to byla vstupenka do jiného, laskavějšího světa. Jedna mladá (skoro až nemravně) prsatá právnička mu pošeptala, že „už dlouho nezažila, aby se na ni někdo díval tak slušně, bez postranních úmyslů, dokonce ani od státního zástupce či soudce“.
A postarší dvouruká brýlatá kropenatá paní zase podotkla, že ji „oslovil víc než její zubař i bývalí dva manželé a sousedovic zahradník dohromady“.
Manažer restaurace nechápal
Chtěl Jirku (jinak už mu ani neřekli) prvně vyhodit, ale čísla byla neúprosná: nikdy se netočilo tolik piva a kofoly jako teď. Nikdy se neprodalo tolik smažených sýrů s tatarkou jako po zaučení brigádníka Jury.
A nikdy nedávaly ženy tak vysoké spropitné. „Má to kouzlo,“ šeptali si hosté. „On vlastně zpomalil celý ten provoz a my máme čas se nadechnout.“
Pan Jiří si večer doma sedl, otevřel si lahváče značky StaroBrno a okno značky Vekra a tiše se smál. Věděl, že se mu podařilo nemožné: v době, kdy všichni chtějí rychlejší internet, rychlejší kurýry, rychlejší eletrokoloběžky a vůbec rychlejší život, si on postavil kariéru na pomalosti.
A navíc – zažil comeback, o jakém se nesnilo ani Micku Jaggerovi nebo Dominiku Ferimu.
----------------
(na základě skutečné události).
