Článek
Ranní MHD je laboratoř mezilidských vztahů. Vagon metra nebo tramvajový vůz dokáže být stejně dobře místem tichého soužití jako místem nečekaných výlevů. A dnes ráno to byla spíš ta druhá varianta.
Jeden postarší pán se rozčiloval, že „ti Ukrajinci“ se prý neučí česky, a že by „to takhle nešlo“. Obvyklý mix stížností, které se rodí někde mezi nevyspáním a pocitem, že svět už dávno není takový, jaký býval.
Jenže ve chvíli, kdy se rozohnil nad tím, jak málo se ti cizinci snaží, mě napadla jiná otázka:
Kolik z nás – Čechů – se alespoň trochu snaží naučit ukrajinsky?
Nebo aspoň dobrý den, děkuji, pomohu? Kolik z nás udělalo byť malý krok směrem k lidem, kteří u nás našli útočiště před válkou a snaží se tu nějak přežít?
Je totiž strašně snadné žádat úsilí od jiných, a přitom nepohnout prstem sami. Kritizovat je pohodlné, vzít učebnici do ruky už méně. A kdybychom byli úplně upřímní – kolik Čechů se opravdu učí jazyky? Ať už ukrajinsky, anglicky nebo třeba jen pořádně česky?
Možná by nám společné soužití šlo lépe, kdybychom nepočítali jen závazky těch druhých, ale i ty své.
Možná by stačilo pár lidských gest, které nepotřebují tlumočníka.
Možná by stačilo přestat se rozčilovat v ranní tramvaji – a místo toho se zeptat:
Co můžu udělat já, aby se nám tu spolu žilo líp?
Někdo začne úsměvem. Někdo tím, že nebude generalizovat. A někdo si stáhne do mobilu aplikaci s ukrajinskými frázemi.
Nakonec nejde o to, kdo se učí jaký jazyk rychleji.
Jde o to, kdo je ochoten vůbec začít mluvit – a nejen slovy.
