Prohra České televize? Spíš prohra argumentace autora. Okamura by měl být u Moravce častěji!

Zde je kritická reakce na článek „Okamura bude u Moravce. Těžká prohra České televize“ (Medium.cz) kriticky a analyticky:

Autor článku na Médium.cz prezentuje pozvání předsedy Tomio Okamura do diskuzního pořadu Otázky Václava Moravce jako “těžkou prohru České televize”: tvrdí, že jde o ústupek, který ohrožuje nezávislost a kvalitu veřejnoprávního média a že Okamura údajně „trpí pocitem vlastní důležitosti“ a nedokáže odpovídat na konkrétní dotazy bez sebeprezentace či sebechvály.

Na to je třeba podívat se několika objektivními úhly:

Argument, že fakt, že byl Okamura pozván, je „ukradením pořadu“ či prohrou, je přehnaný. Veřejnoprávní pořad Otázky Václava Moravce má sloužit široké veřejné debatě a zahrnovat reprezentanty politických stran či hnutí, které jsou v Poslanecké sněmovně – a tedy jsou součástí veřejného rozhodování. A skutečně, podle jiných médií byl předseda SPD do pořadu pozván poprvé za více než devět let právě proto, že je nyní členem vedení Sněmovny a veřejně významnou postavou politické scény.

Nejde o privilegium moderátora, ale o vyvážené zastoupení relevantních hlasů. To, že někdo s obsahem či stylem vystoupení konkrétního politika nesouhlasí, není důvodem jej označovat za „prohru nezávislosti ČT“.

Článek opakovaně poukazuje na to, že moderátor či autoři pořadu „si mohou vybírat hosty podle libosti“ a že Okamura nebyl donucen být pozván. To je z části pravda – redakce má prostor pro výběr hostů – ale ve veřejnoprávním prostoru existuje i princip vyváženosti. To znamená, že pořady veřejné televize by měly reflektovat politické uskupení zastoupené v parlamentu, aby veřejnost neviděla jen fragment určité části politického spektra. V tomto je pozvání předsedy SPD logickým krokem, nikoliv „ústupkem“ či „kapitulací“.

Autor textu silně znevýhodňuje osobnost a metodu komunikace Tomia Okamury. Popisovat vystoupení politika jako „sebeprezentaci“ či „hysterické výstupy“ je subjektivní závěr, nikoliv analytický závěr založený na konkrétních měřitelných datech. Taková rétorika spíše naplňuje polemický styl blogu než objektivní mediální kritiku.

Navíc přímo v článku není podloženo, že by předseda SPD léta pravidelně odmítal odpovídat věcné otázky – to je tvrzení bez konkrétních příkladů či odkazů. Je pravdou, že diskusní pořady vyžadují disciplínu a strukturu, ale to platí o každém hostu – za tímto účelem je moderování či editace součástí dialogu médií a politiků obecně.

Ergo kladívko, velká část Kovaříkova textu funguje jako vyvolání pocitu krize – „velká prohra“, „ztráta nezávislosti“, „ústupek“. Takové formulace jsou spíše rétorickou technikou než argumentovanou analýzou mediálního dění. Kritika by si zasloužila spíše demonstrovat konkrétní mechanismy, proč by jedno pozvání poškodilo nezávislost – například konkrétní kroky vedení ČT, které by mohly indikovat politické tlaky – než apelovat jen na „pocit“ ohrožení.

Veřejnoprávní média mají sloužit pluralitní debatě a umožnit politickým aktérům, kteří se podílejí na veřejném rozhodování, prezentaci své perspektivy i reakci na aktuální otázky. Vyloučení výrazných politiků by bylo spíše problémem než jejich pozvání.

Závěrem

Kritika v článku pana V.Kovaříka je spíše subjektivní polemika než fundovaná mediální analýza.

Sám fakt, že byl předseda SPD pozván do diskuzního pořadu, není automaticky „prohrou“ ČT či ohrožením její nezávislosti.

Veřejnoprávní média mají reflektovat politickou realitu a umožnit zastupitelům relevantních stran vysvětlit své postoje veřejnosti. Pokud máme vést racionální debatu o úrovni veřejnoprávních médií, je třeba argumentovat na základě jasných standardů a konkrétních příkladů zásahů do redakční autonomie – ne šestákově dramatizovat jednotlivé pozvání hosta.