Článek
A kdy z veřejných rozpočtů dotované tramvaje mají otevřená okna, i když to řidič častokrát ještě nechce.
Zkrátka: doba, kdy je člověku tak nějak měkčeji u srdce. I v Praze, i když je to město, kde se často srdce ztrácí, neboť je prý z kamene.
A právě v takovém pražském dubnu, v jedné nenápadné uličce, která se stydlivě krčí za historickým kostelem, se stalo něco, co by si zasloužilo být zapsáno do městské kroniky — jenže dnešní kronikáři mají málo inkoustu, tak jsem to zapsal já pranepatrný cynický bloger.
Byla tam ona. Říkejme jí třeba Blanka, ačkoli ve skutečnosti se jmenuje jinak, ale tohle jméno k ní šlo, jak se říká, jako punčocha na nohu.
Blanka byla žena praktická, přímá a – jak se ukázalo – politicky ukotvená. Vykonávala profesi, jež je starší než vynález parního stroje nebo Dubajské čokolády. Ale vykonávala ji s grácií, a dokonce i s jistým kodexem.
Když to zákazníkovi politicky nemyslí
Jednoho dubnového večera k ní zavítal zákazník. Byl to muž v šedém saku, které pamatovalo lepší doby.
Zaplatil dopředu — což byl u Blanky, která dbala na jistou formu bezpečnosti, obvyklý postup.
Sedli si, popili něco coly s rumem, když tu náhle, mezi řečí o tom, jak se zase zdražují vajíčka, pronesl onen muž větu, jež změnila běh jejich setkání:
„No jo, já to zase hodím v září Babišovi. Aspoň ví, jak to tu chodí. A umí řídit stát jako firmu, ne jako Fialenko, který vše cpe Ukrajincům…bla,bla,…“
Na chvíli se rozhostilo ticho. A pak Blanka, se vší jemností ženy, která umí jednat s opilci, básníky i městskými strážníky, vstala, vzala peníze ze stolku, vložila mu je do dlaně a řekla:
„Promiňte, pane. Ale za tohle si to u mě nezasloužíte.“
Muž, zmatený, domníval se nejdřív, že urazil její vkus. Ale Blanka, pevně jako novinový sloupek, dodala: „…tomu pánovi bych ani podání ruky nedala. Nezlobte se, já mám taky své hranice.“
A tak se stalo, že v aprílové Praze, kde se snoubí kabarety s billboardy a kde jsou lidé zvyklí na leccos, odmítla žena s nejstarším povoláním zákazníka — nikoli pro nečistotu, nevkus či neplatičství, ale pro politické preference.
Někomu by to mohlo připadat směšné. Jinému jako zbytečný rozmar. Ale víte co? Kdybych byl ještě dítětem, řekl bych, že tahle Blanka je opravdová princezna. Nečeká na zámku, nemá koně, ale ví, kdy říct ne.
A to se dneska hodí víc než kdy dřív.
A pokud vám to připadá přitažené za vlasy — pak vězte, že právě takové příběhy má Praha nejradši. Ne ty, co se staly, ale ty, co by se stát měly.
Dodejme, že zákazník se ani neobrátil na ČOI za diskriminaci spotřebitele.
-----------------------------
(autorský satirický fejeton, příběh se sice nestal, avšak se stát klidně mohl.)
