Článek
Dvě seniorky naproti mně vedly rozhovor, který měl přesnost soudního výroku a lehkost vegetariánského úterního oběda ve Vegalité.
Ta starší fyzická odbarvená osoba, autorita daná věkem i hlasem, si stěžovala. V lázních Darkov (nebo tak nějak podobně) prý vařili hrozně špatně.
Špatně tak, že to muselo být řečeno nahlas, veřejně, opakovaně, v tramvaji, aby se vina rozptýlila mezi zastávkami.
„Horší než od nebožtíka,“ dodala, a aby bylo jasno, upřesnila: „tchána.“ Smrt se v tu chvíli stala kuchařem a kuchař soudcem.
Lázeňská kuchyně byla odsouzena bez možnosti odvolání.
Jenže pak přišel dodatek. Porce byly malé. Velmi malé.
Tak malé, že skoro nebyly vidět.
A tady se rozhovor, aniž by to jeho aktérky tušily, proměnil v malý filozofický traktát o lidské touze. Protože pokud je něco špatné, člověk toho chce méně.
Logika je v tomto bodě neúprosná a vlastně docela nudná. Špatné víno nedoléváme, špatnou knihu nedočítáme, špatný vztah – no dobře, ten někdy ano, ale to je jiný fejeton.
Proč tedy malé porce špatného jídla bolí víc než velké?
Možná proto, že i to špatné v sobě nese příslib. Nechceme kvalitu, chceme spravedlnost. Když už trpíme, ať je to aspoň vydatné. Špatné jídlo v malém množství je dvojnásobná křivda: nejdřív chuťová, pak existenciální. Člověk se nenají a ani si nepochutná.
Šalina jela dál, seniorky vystoupily na Mendláku a Brno (to nejkrásnější město v Brně) se na chvíli vrátilo k sobě.
Po starších dámách (mohlo jim být dost přes padesát) zůstal po nich jen paradox, který je možná starý jako lidstvo samo: i to, co je špatné, chceme celé. Protože nejhorší není špatná večeře. Nejhorší je špatná večeře, která skončí příliš brzy.
A možná je to tak i s našimi životy, stojí v zásadě za houby, ale odejít stejně nechceme.
