Článek
A nejedná se o nějaké zapálené internetové diskutéry, kteří se ztrácí v bahně komentářů na sociálních sítích, ale o skutečnost, která proniká do veřejného prostoru i politické scény.
Vzpomínám na Karla Schwarzenberga, který s typickým šarmem a nadhledem říkal „Čecháčkovství“, když chtěl poukázat na malost a provinčnost některých názoru.
A tím opravdu nemyslel lásku k rodné hroudě, ale jakousi zatvrzelou neschopnost přijmout fakt, že věci se mění, svět je propojenější než kdy dříve a česká národnost už dávno není otázkou krve, ale příslušnosti k naší kultuře a hodnotám.
Je až tragikomické, že mezi lidmi, kteří se ohánějí svou českým srdcem a patriotismem, jsou takoví, kteří odmítají volit politiky, protože nemají „správný původ“.
Andrej Babiš? „To je Slovák!“ Tomio Okamura? „Vždyť je Japonec!“
Neříkám, že by měli být voleni, ale jestli někdo rozhoduje jen podle původu, a ne jejich skutků, je to nejen smutné, ale i nebezpečné. Představa, že národnost je děděná jako očí barva, je dědictvím dob, které už bychom měli nechat na smetišti dějin.
Kolik z nás má v rodokmenu nějakého toho praprapředka z Rakouska, Německa, Slovenska, Ruska, Polska nebo židovského dědečka? A jsme kvůli tomu méně Čechy?
Samozřejmě že ne. České dějiny jsou příběhem prolínání různých kultur, a právě proto jsme takoví, jací jsme. Je na čase přestat se dělit na „my“ a „oni“ podle toho, kde se kdo narodil nebo jak se jmenuje.
Čas ukázat, že jsme dospělý národ. Takový, který si volí své politiky podle toho, co dokážou, ne podle jejich příjmení nebo tvaru očí.
Ergo kladívko, pokud se najde někdo, kdo i v roce 2025 soudí lidi podle původu, pak ať se nad sebou zamyslí. Možná je to právě on, kdo se do Čecháčkovství zamotal tak, že už ani nevidí, co to znamená být skutečně Čechem.
