Článek
Český stát má v rukou velké dilema: bude investovat miliardy do zbrojení, nebo raději do lidí, kteří tuto zemi celý život budovali?
Odpověď by měla být jasná.
Náš stát má peníze, a to dostatek – jen je dává na špatná místa. V posledních letech se totiž politická reprezentace předhání v tom, kdo rychleji nakoupí nové zbraně a kdo se více zavděčí zbrojařským lobby a NATO. Přitom právě dnes, kdy se mnoha důchodcům počítá každá koruna, je nutné otevřeně říci: máme povinnost zajistit jim důstojné stáří, a ne je odsouvat na okraj společnosti.
Argument, že na důchody „není“, je jen zástěrka
Ve skutečnosti se každý rok do rozpočtu nalévají desítky miliard korun na armádní projekty, které v reálném životě občanům nepomáhají.
NATO je už dnes jedenáctkrát silnější než Rusko. Jedenáctkrát! To nejsou moje čísla, to jsou fakta. Přesto se u nás i jinde v Evropě vede masivní kampaň strachu, aby se lidé smířili s dalším a dalším navyšováním vojenských rozpočtů. Není to nic nového pod sluncem. Politici a jejich spojenci ze zbrojařských koncernů využívají obavy lidí k tomu, aby si otevřeli cestu k utrácení našich daní.
Ale je správné, aby peníze, které by mohly jít na lepší důchody, na zdravotnictví či na pomoc rodinám, končily v kapsách zbrojařů? Staří lidé celý život poctivě pracovali, odváděli daně a sociální pojištění. Díky nim se naše země posouvala dopředu, díky jejich práci stojí školy, nemocnice, dálnice i fabriky. A my jim dnes máme říci: „na vás už nezbylo“? To je nemravné.
Důstojné stáří není luxus, ale základní právo. Mělo by být samozřejmostí, že si naši senioři mohou dopřát kvalitní jídlo, že si mohou zaplatit léky, že nemusí počítat drobné před pokladnou v supermarketu. Život po šedesáti nebo sedmdesáti letech nemá být jen přežíváním. Má to být čas vnoučat, radosti, cestování, zájmů. Zasloužený čas po letech práce.
Je proto potřeba zásadní změny politických priorit. Peníze v rozpočtu jsou. Jen nesmějí odtékat do nesmyslného závodu ve zbrojení.
Lidskost místo sobectví
Lidskost místo sobectví – to je zásada, kterou bychom měli mít na paměti. A jestliže se politici dnes rádi ohánějí slovem „odpovědnost“, pak jim připomínám: odpovědnost není jen k zahraničním aliancím, ale především k vlastním občanům. K těm, kteří po celý život nesli tuto zemi na svých bedrech.
Je nejvyšší čas, aby vláda přestala hrát hru diktovanou zbrojařskými lobbisty a začala sloužit lidem.
Naši dědečkové a babičky mají právo na skvělé a důstojné stáří. A my všichni máme povinnost jim toto právo zajistit.
To není žádný populismus – to je prostě spravedlnost a humanita.
