Článek
Stará trochu již plesnivá paní, volička hnutí ANO, seděla na nízké lavičce před brněnským supermarketem a usedavě vzlykala.
Hodná laskavá babička (ne však babiška), co na svém starém kole jezdila každé ráno na Zelný trh, si náhle připadala jako bez ruky.
Zvyk je železná košile a kolo, byť už rezavé , bylo její každodenní svoboda. Její radost.
Kolemjdoucí se zastavil, aby ji potěšil, a zeptal se, co se stalo. „Ukradli mi kolo,“ šeptala mezi vzlyky. „A volala jste na policii?“ ptal se bezelstně.
„Volala,“ kývla babička a utřela si oči do rohu květované zástěry. „No a co vám řekli?“
- „Že oni to nebyli.“
A tak jsme doma. Policie sice dává k dispozici čísla, linky, ba i mobilní aplikaci, ale když přijde na věc, umí odpovědět s odzbrojující upřímností. Oni to prý nebyli.
Na jednu stranu je to vlastně logické – kdo by se chtěl plést do věcí, za které nemůže? Na stranu druhou, takový přístup by mohl mít docela potenciál.
Představte si soudní procesy. Obžalovaný povstane a na otázku, zda je vinen, řekne prostě: „Já to nebyl.“ A soudce, inspirován policejní praxí, s pochopením kývne: „Tak to je v pořádku, můžete jít.“
Statistiky kriminality by spadly na historické minimum a do ročních zpráv by se konečně mohlo psát, že máme pořádek větší než v prvorepublikových románech.
Babička ale mezitím pořád seděla na brněnské lavičce. Bez kola i bez naděje. Kolem se hrnuli lidé s taškami, každý měl dost starostí.
Někteří pokrčili rameny, jiní si řekli, že to je holt dnešní doba. A pak se našel mladík, který jí poradil, že kolo už asi nikdy neuvidí, ale může si koupit nové.
„Ale já jsem důchodkyně,“ povzdechla si babička. „Pro mě to kolo nebylo jen dopravní prostředek. To byla moje noha navíc.“
A v tom je možná jádro celé té drobné brněnské tragédie. Nejde jen o kolo. Jde o pocit, že člověku někdo sebere kousek jeho svobody. A instituce, na které by se měl spolehnout, jen suše sdělí, že tentokrát v tom opravdu prsty nemají.
Brno je město kol, kaváren a tramvají. A taky město, kde i humor přežívá krádež. Protože když babička odcházela domů pěšky, znovu se usmála: „Aspoň že mi to kolo neukradli i s nákupem.“
