Článek
Jenže právě tehdy nastupuje mechanismus, který většina lidí bere jako samozřejmost, přestože samozřejmý vůbec být nemusí. Povinná účast drahého notáře v dědickém řízení. Nejde o kritiku notářů jako profese. Ti často vykonávají odpovědnou práci a v
řadě složitých případů jsou jejich znalosti nepostradatelné. Otázkou však je, proč
musí být notář povinný i tam, kde žádný spor neexistuje. Kdy je dědic jediný nebo
jsou všichni mezi sebou naprosto zajedno. Právě zde se nabízí jednoduchá otázka: proč stát občanům nevěří? V běžném životě si sami rozhodujeme, zda využijeme služeb advokáta, daňového poradce nebo třeba automechanika. U dědictví tato možnost mizí. Zákon přehnaně paternalisticky rozhoduje za nás. Notář je určen soudem a jeho odměnu hradí dědicové bez ohledu na to, zda jeho služby vůbec potřebovali.
Zvláštní je i samotný princip odměňování. Výše odměny se odvíjí především od hodnoty děděného majetku, nikoli od skutečné náročnosti konkrétního řízení.
Mezi rozsahem práce a odměnou zde zkrátka neexistuje přímá úměra. To si férově
přiznejme. Nemovitosti tvoří nejčastější rodinné dědictví. V homeopatickém počtu případů jde o zámky či továrny. V drtivé většině případů jde o byty a domy, které rodiče či prarodiče celý život spláceli, udržovali a z jejichž vlastnictví odváděli daně.
Minulá „pravicová“ vláda nadto ještě zvedla daň z nemovitých věcí. Stát přesto při jejich dědickém převodu vyžaduje další povinné nemalé výdaje.
Dostupné bydlení
Politici napříč spektrem rádi hovoří o podpoře dostupného bydlení. Vedle velkých
plánů by možná stálo za úvahu i jedno docela obyčejné menší opatření. U
nesporných dědictví rodinných domů a bytů výrazně snížit náklady řízení nebo
zavést možnost jednoduššího postupu bez povinného notářského komisaře. Tam, kde není spor, není důvod vytvářet zbytečné náklady.
Právo by mělo občanovi sloužit, nikoli předpokládat, že bez povinného
prostředníka není schopen vyřídit ani věci, na nichž se všichni účastníci shodují.
Moderní stát se nepozná podle počtu digitálních aplikací ani elektronických
formulářů. Pozná se podle toho, zda umí rozlišovat mezi případy, kdy je zásah
veřejné moci skutečně nezbytný, a těmi, kdy by měl dát přednost svobodě
jednotlivce.
Nepopíráme, že notářství má ve střední Evropě dlouhou historii a nikdo nechce
rušit notáře en bloc. Ale tradice není automatický důvod pro to, aby něco bylo
vždy povinné.
Technicky by bylo možné nesporná dědictví vyřídit naprosto jednoduše. Jistě
nějaký kolek ve výši 1000 nebo 2000 Kč., pro veřejnou správu by představitelný
byl. Ale proč procenta z děděného majetku pro soukromé podnikatele
s notářskými razítky? A pokud již stát trvá na povinné účasti notáře, i u zcela nesporných řízení, nechť odměnu nepočítá dle hodnoty majetku, ale spravedlivěji dle skutečně odvedené práce.
------------------------
(modifikovaně psáno pro deník Právo, autorský názorový text)
