Článek
A pak jsem tam přijela já. Sto padesát kilo ryzí moravské administrativní důslednosti, zabalené do pohodlných kalhot s gumou v pase.
Výlet do Toskánska měl být mým restartem. Nový začátek. Méně řízků, více salátu. Méně stresu, více památek. Méně já, více Itálie. Hned první den jsem si dala předsevzetí, že budu jíst střídmě. To znamená, že jsem si objednala jen malé antipasti, dvoje těstoviny a dezert. Člověk přece nemůže začínat radikálně.
Florencie mě přivítala sluncem a lidmi, kteří vypadají, že nikdy neslyšeli o knedlících. Všichni byli tak elegantní, že jsem měla pocit, že i jejich stíny mají menší konfekční velikost než já. Ale nenechala jsem se rozhodit. Řekla jsem si: „Jsi tady na dovolené. Dýchej. A dej si gelato.“
Problém nastal třetí den. To už jsem měla za sebou několik „lehkých“ obědů, pár skleniček vína na trávení a jednu pizzu, která byla tak tenká, že jsem měla pocit, že je dietní.
Jenže když si dáte čtyři dietní pizzy za sebou, přestává to být dietní. To jsem zjistila ve chvíli, kdy jsem se pokusila vstát z kavárenské židle a ona se mnou vedla krátký, ale intenzivní dialog o limitech materiálu.
A pak jsem se ztratila. Ve Florencii. Městě, kde jsou všechny uličky krásné, ale podezřele podobné. Šla jsem za davem, pak proti davu, pak jsem šla intuitivně, což byla chyba, protože moje intuice má orientační smysl přibližně jako rozbitý kompas. Najednou jsem stála na malém náměstíčku, kde byl jen starý pán, lavička a já.
Sedla jsem si vedle něj. Unavená, přejedená, ztracená, těžce nadmutá a lehce zoufalá. Usmál se na mě, něco italsky povídal a já mu na oplátku ukázala mapu v mobilu, kterou jsem neuměla přečíst. Vypadali jsme spolu jako dvě ztracené civilizace. A pak se to stalo.
Já jsem se posunula. Jen o kousek. Opravdu malý, nevinný pohyb. Ale fyzika je neúprosná. Ozvalo se křupnutí. Takové to tiché, ale definitivní. Podívala jsem se dolů a zjistila, že sedím na jeho brýlích.
Ten potomek G. Verdiho se na mě podíval. Ne naštvaně. Spíš filozoficky. Jako by právě pochopil něco zásadního o životě, vesmíru a mé tělesné hmotnosti. Začala jsem se omlouvat ve všech jazycích, které znám, což je čeština a panika. Nabízela jsem mu peníze, pomoc, nové brýle, kozy, možná i kus své večeře.
On mávl rukou. Usmál se. A řekl něco, co jsem nepochopila, ale znělo to jako odpuštění. Nebo jako rezignace.
Nakonec mi ukázal cestu. Pomalu, trpělivě, jako by navigoval velkou loď v úzkém přístavu. Došla jsem zpátky na hotel, padla na postel a slíbila si, že zítra budu jíst méně.
Další den jsem si dala jen cappuccino, dvoje špagety, croissant a malé tiramisu. Člověk přece nemůže začínat radikálně.
A víte co? Bylo to krásné. Protože Itálie není o lehkosti.
Je o radosti. A té já mám na rozdávání. I když občas něco nebo někoho rozsednu.
