Článek
A právě do takové postele ulehl jednoho zimního večera náš hrdina – český politik, poslanec středních kvalit a let, zato velké sebedůvěry.
Ještě si ani nesundal ponožky (což činil vždy jako poslední, neboť takto udržoval „pracovní tón“), a už začal své ženě, paní radové (tak v žertu říkal své ženě) , vyprávět dojmy z pracovního roku.
Nebylo to poprvé – a jak tušíte, ani naposledy.
„To jsem rád,“ protáhl se spokojeně, „že se mi letos dařilo posouvat věci dopředu.“ Tím „věci“ samozřejmě myslel zákony, procedury, usnesení, pozměňovací návrhy a jinou tu papírovou havěť, která, jak rád říkal, potřebuje pevnou ruku a statečnou vůli.
Žena, která právě obracela polštář na chladnější stranu a měla výraz, který znají všechny ženy politiků, však jen tiše odfrkla.
„Víš,“ pokračoval poslanec, nadšený jako dítě u prvního hlasovacího zařízení, „někdy jsem až žasl, jak jsem celý ten aparát dokázal rozhýbat. Já jim říkám: musíme posouvat dopředu! Žádné váhání, žádná stagnace! A oni, miláčku, oni se mnou šli!“
Paní „radová“ se na něj obrátila a s ledovým klidem ženy, která za dvacet let manželství přežila tři reformy, dvě koaliční krize a jednu avantýru s asistentkou, pronesla tu větu, která by se měla tesat do štítu každé manželské ložnice:
„Kdybys, ty moulo, raději posouval tu svou věcičku dovnitř a ven… udělal bys tím větší pokrok než v té tvojí sněmovně.“
Nastal tichý okamžik. Takový ten slavnostní, jako když předsedající udeří kladívkem. Poslanec polkl, zavrtěl se a v duchu si poznamenal, že tato připomínka by rozhodně neměla být zahrnuta do jeho výroční zprávy.
„Miláčku,“ pokusil se zachovat tvář, „jenže… to přece není úplně… legislativní proces.“
„Neboj,“ odvětila žena a přikryla se peřinou, „tady žádný proces nepotřebuješ, stačí pracovat. Výjimečně. A pravidelně.“
Náš politik si povzdechl. Věděl, že proti této argumentaci není obrany – i když měl právnické vzdělání, hned tři poradce a pověst muže, který dokáže přehádat i kolegu z opozice.
Lehl si na záda a zahleděl se do stropu. V hlavě se mu honily myšlenky o reformách, posunech, koncepčních strategiích a dlouhodobých vizích. A kdesi na pozadí se mu ozýval hlas paní radové, stále ostřejší než stenograf v legislativní nouzi.
A tak si řekl, že možná… možná jsou v životě i jiné věci, které je třeba posouvat dopředu. Nejen ty státní.
A když pak v noci konečně zhasl lampičku, rozhodl se, že zítra začne s novou prioritou. Věcnou, osobní a, jak pevně doufal, i vítanou.
A jestli se mu to podařilo? Kdo ví.
Avšak jedno je jisté: kdyby se všichni naši politici řídili radami svých žen, země by možná neprosperovala o nic víc – ale rozhodně by se v ní žilo o poznání spokojeněji.
