Článek
Potkají se v Brně city dva pivaři.
Ne v hospodě – což už samo o sobě vzbuzuje podezření – ale na chodníku, za bílého dne, střízliví jak ministr financí Dánska před tiskovkou. Jeden se zadívá na druhého a říká:
„Rudo, představ si… tři měsíce jsem vydržel nepít pivo.“
Nastane ticho. Takové to tíživé, hospodské ticho, kdy i výčepní přestane leštit sklenice a někde v dálce zakvílí sud.
„To není možné,“ vydechne Ruda. „Jak jsi to udělal?“
A teď přichází ta část, kdy by člověk čekal morální apel jak od poslankyně Oliny Richterove, lékařskou zprávu, možná duchovní prozření. Kdepak.
„Pro pět ran do pivní pěny,“ povídám, „říkám si pořád: představ si… představ si.“
Představ si ten orosený půllitr. Představ si tu první pěnu, co tě hladí po kníru, i když žádný nemáš. Představ si ten zvuk, kdy se pivo potká se sklem – takové to klap, které říká víc než tisíc slov. A pak si představ, že ho nemáš. Že tam není. Že místo něj piješ vodu. Čistou. Průhlednou. Beze smyslu života.
A právě to mě drželo. Ta představa. Já si pivo zakazoval tak intenzivně, až jsem ho pil v hlavě. Každý den. Ráno, po obědě, večer. Tři měsíce mentální hospody. Bez účtu, bez kocoviny, ale s pocitem, že jsem byl na pěti pivech a stejně nemohl domů.
Ruda poslouchal, přikyvoval a bylo vidět, jak bojuje s realitou.
„Takže tys vlastně… nepil, ale myslel na pivo?“
„Přesně tak.“
Chvíli mlčel a pak povídá:
„Hele, já to zkusím taky. Ale jen do zítřka.“
A víte co? To je na tom to nejhezčí.
U pivaře není důležitý výsledek. Důležitá je představa. Protože když si pivo dokážeš představit dostatečně živě, stejně si ho nakonec dáš.
A svět je zase v rovnováze.
Na zdraví!
