Článek
Slovo „lepšolidé“ má v českém veřejném prostoru nálepku, která víc štěpí, než vysvětluje. Nahraďme jej tedy mírnějším označením – třeba „hodnotově neústupní“. To jsou lidé, kteří pevně věří, že na Ukrajině existuje pouze jedno správné řešení: Rusko musí odejít. Bez kompromisu, bez vyjednávání, bez plánu B.
Je to čisté, morálně vznešené stanovisko. A jistě na něj mají právo.
Jenže v životě – a zejména v politice – nic není zadarmo. Ani „pevné morální postoje“ ne. A právě tím se dostáváme k paradoxu:
Účet za tento hodnotový postoj neplatí hodnotově neústupní sami, ale už čtvrtým rokem jej platí Ukrajinci – svými životy, svými rodinami, svým územím.
Je zvláštní sledovat, jak tvrdě a jednoznačně někteří lidé trvají na tom, že kompromis je zrada, že vyjednávání je slabost a že jediný přípustný konec je ten, kdy druhá strana kapituluje po dobrém či po zlém. Opakuji: na takový názor mají právo. V demokracii mají lidé právo na velmi pevné ideály.
Ale proč by měl náklady těchto ideálů nést někdo jiný?
Kdykoli uslyšíme větu „musí bojovat do posledního metru“, je fér se ptát:
„A kdo za to zaplatí? “
Ne my. Ne evropské debaty, ne české politické komentáře, ne twitterové profily, které po nocích volají po „pevnosti“.
Zaplatí ti, kteří už čtyři roky nesou následky v plné míře – obyčejní Ukrajinci. Právě oni platí za cizí neústupnost, byť dobře míněnou.
Znovu: nemám žádný problém s vizemi, ideály či hodnotově tvrdými postoji. Každý má právo dívat se na svět optikou nekompromisní spravedlnosti.
Ale právo by mělo jít ruku v ruce s povinností. Koho je právo, toho je i účet.
Ergo kladívko, pokud někdo odmítá jakoukoli cestu k příměří, která není dokonale čistá, měl by být připraven nést i náklady svého postoje.
Možná by pak přibývalo méně hlasů volajících po neustálém prodlužování konfliktu „až do vítězství“, protože by z nich zmizela ta pohodlná distance: ideály mají jedni, o životy, zdraví a majetky přicházejí jiní.
Závěrem
Někdy se totiž ukáže, že nejpevnější postoje jsou ty, které nic nestojí svého nositele.
A právě tam by měla začínat poctivá debata o tom, co je skutečná solidarita – a co už jen morální pohodlí na účet druhých.
