Článek
Ačkoliv se může zdát, že člověk po pětačtyřicítce už má v životě vyřešeno téměř všechno, existuje jeden nenápadný nepřítel, který číhá především v letních měsících.
Sandály. A hlavně sandály bez ponožek.
Mladí si v nich vykračují po městě, po výletech, po kolonádách a po nákupních centrech, jako by se nechumelilo. My zkušenější už bychom měli být opatrnější.
Problém totiž není ani tak v samotných sandálech. Problém jsou paty.
Člověk ráno vyrazí z Brna na výlet, obuje sandále, řekne si: „Šak je léto, nebudu chodit jak děda v ponožkách,“ a večer zjistí, že z pat má něco mezi popraskanou omítkou a povrchem brněnského chodníku po zimě.
A přitom mažete. Poctivě mažete! Krémem, vazelínou, panenskou krví z Lídlu, nějakým zázračným rakouským balzámem z lékárny. Chvíli máte pocit, že jste paty zachránili.
Omyl.
Druhý den ráno: nová prasklina.
Člověk si pak říká, kde udělal chybu. Nikde. Prostě věk.
Po pětačtyřicítce už totiž tělo začíná některé věci řešit po svém. Vlasy mizí, kolena občas protestují, brýle se záhadně přibližují a paty se rozhodnou připomínat Saharu.
Takže moje rada zní:
Seniore, nestyď se za ponožku!
Klidně bílé. Klidně do sandálů. Klidně takové, že tě podle nich poznají na Svoboďáku.
Mladí se ti možná budou smát. Ale zatímco oni budou večer chodit po bytě po špičkách, ty si pohodlně namažeš paty a řekneš:
„Hoši, smějte sa. Já su sice staré, ale mám paty jak mimino.“
A vo tom to celé je.
Protože po pětačtyřicítce už nejde o módní trendy.
Jde o přežití léta.
A jak říkal už Franta Kocorek z Keniku - Kdo se nestaré o paty, ten skončí na PATOlogii :D
