Článek
Prezident podle čl. 54 Ústavy představuje hlavu státu. Je symbolem kontinuity republiky a jedním z pilířů její ústavní architektury. Jeho pravomoci jsou sice omezené, avšak jeho autorita může být mimořádná. A právě proto není lhostejné, jak tuto autoritu využívá.
V posledních letech jako bychom žili v permanentní prezidentské kampani. Veřejný prostor zaplavují fotografie z návštěv regionů, zahraničních cest či nejrůznějších akcí. Politický marketing se stal téměř samostatnou disciplínou a leckdy vzniká dojem, že obraz začíná převažovat nad obsahem.
Jenže stát není fotografie.
Fotografie zachytí okamžik. Stát se však buduje po desetiletí. Politická komunikace může vytvořit sympatie, ale sama o sobě nevyřeší otázky energetické bezpečnosti, konkurenceschopnosti českého průmyslu, stárnutí populace ani postavení České republiky v proměňujícím se světě.
Demokracie dnes trpí zvláštním paradoxem. Nikdy nebylo jednodušší být vidět a současně nikdy nebylo obtížnější být skutečně slyšen. Ve změti obrazů, krátkých videí a okamžitých reakcí se z veřejné debaty vytrácí to nejcennější – schopnost přemýšlet v delším časovém horizontu.
Právě zde by měl prezident sehrát nezastupitelnou úlohu.
Nikoli jako každodenní komentátor všeho, co se právě děje, ale jako člověk, který připomíná dlouhodobé zájmy republiky. Prezident nemusí mít řešení na každou otázku. Měl by však umět pojmenovat rizika, upozornit na nebezpečné trendy a vytvářet prostor pro debatu o tom, kam má Česká republika směřovat.
Národní zájem přitom není sprosté slovo ani přežitek devatenáctého století. Každá demokratická vláda, parlament i prezident skládají účet především občanům svého státu. To není projev izolacionismu, ale elementární odpovědnosti. Česká republika může být spolehlivým spojencem v Evropské unii i v NATO a současně důsledně hájit vlastní ekonomické, bezpečnostní i kulturní zájmy. Tyto dvě věci se nevylučují. Naopak – vzájemně se podmiňují.
Ústavní funkce prezidenta ostatně není funkcí popularity. Ústava nikde neukládá hlavě státu povinnost být neustále mediálně přítomná. Ukládá jí však odpovědnost reprezentovat stát důstojně a vykonávat svěřené pravomoci ve prospěch republiky.
Právě v tom spočívá rozdíl mezi politikem a státníkem. Politik často myslí na příští průzkum veřejného mínění. Státník přemýšlí, jak bude země vypadat za deset nebo dvacet let. Politik usiluje o přízeň přítomnosti. Státník nese odpovědnost vůči budoucnosti.
Václav Havel kdysi připomínal, že politika nemá být pouze technologií moci, ale také službou něčemu, co nás přesahuje. Tato myšlenka neztratila nic ze své aktuálnosti. Prezident republiky by měl být především strážcem důvěry ve stát a jeho instituce, nikoli pouze dobře řízenou mediální značkou.
Dějiny totiž nerozhodují podle počtu pořízených fotografií. Nerozhodují ani podle sledovanosti příspěvků na sociálních sítích. Rozhodují podle toho, zda člověk v rozhodujících chvílích obstál. Zda dokázal hájit zájmy své země, i když to nebylo pohodlné, výhodné nebo mediálně atraktivní.
A právě podle tohoto měřítka budou občané jednou hodnotit i dnešního prezidenta. Nikoli podle toho, jak vypadal na fotografiích, ale podle toho, co po sobě republice zanechal.
A kolik toho odpracoval!
