Článek
„Média vám nedáme!“ vykřikují opoziční politici a jejich příznivci v souvislosti s Českou televizí a Českým rozhlasem. Člověk by skoro nabyl dojmu, že se nejedná o veřejnoprávní instituce, ale o rodinné stříbro politických stran, které se právě ocitly v opozici.
Zkusme se na to podívat selským rozumem. Pokud někomu něco „nedáme“, musíme se přece domnívat, že to máme, vlastníme nebo alespoň ovládáme. Jenže veřejnoprávní média nepatří opozici, vládě ani žádné politické straně. Mají sloužit veřejnosti. Tedy občanům, kteří je sledují, poslouchají a v konečném důsledku také financují.
Proč tedy heslo „Média vám nedáme!“ zní, jako by někdo sahal na soukromý majetek jeho autorů? Právě tato formulace otevírá nepříjemnou otázku: nepovažují někteří politici dosavadní podobu veřejnoprávních médií za něco, co jim politicky vyhovuje a co chtějí za každou cenu zachovat?
Samozřejmě, samotný slogan ještě není důkazem, že Česká televize nebo Český rozhlas někomu straní. Je však legitimní ptát se, proč se část politické reprezentace staví proti změnám tak, jako by veřejná instituce byla jejich výhradním územím.
A stejně legitimní je ptát se na druhou stranu: jak zajistit skutečnou nezávislost médií, ať už je financujeme z poplatků, nebo ze státního rozpočtu? Změna financování totiž sama o sobě nezaručuje ani větší nezávislost, ani větší závislost. Rozhodují konkrétní pravidla, kontrolní mechanismy a ochota politiků respektovat redakční autonomii.
Veřejnoprávní média nejsou trofejí, kterou si vítěz voleb odnáší domů. Neměla by jí být pro současnou vládu, ale ani pro opozici, která se tváří, že na jejich podobu má historické předkupní právo.
A tak bych navrhoval malé jazykové cvičení. Místo „Média vám nedáme!“ zkusme říkat:
„Veřejnoprávní média patří jejich zaměstnancům a budeme hlídat, aby jim skutečně sloužila.“
To je totiž věta, pod kterou by se snad mohli podepsat všichni demokraté. Bez ohledu na to, kdo právě sedí ve vládě a kdo v opozici.
