Článek
„Tož, děvčata a chlapci, to vám povim, co se mně včéra přihodilo v Olomóci. Tož takovó ostudu sem nezažil ani za mlada, gdyž sem ešče chodil na maškarní bály do Sokolovny!“
Tak začal svoje vyprávjání sedmdesátiletej Standa od Nové Ulice, gdyž se večír zastavil v hospodě na jedno orosený.
„Šel sem si takle na oběd, bo doma si člověk uvaří leda tak vodu na kafe. A najednó mě chytlo břócho. Tož řikám si: Stando, nebéč hrdina a najdi záchod, než bude pozdě!“
„A tož cos udělal?“ ptá se hospodskej.
„Co bych dělal, valil sem do nejbližší asijské restaurace. Člověk má hlad, tlačí ho zadek a na národnost kuchyně sa v takové chvíli neptá.“
Standa si objednal oběd a zamířil na WC. U vedlejších dveří stáli jacísi chlapi s vercajkem.
„Tož, pánové, co tam kutíte?“
„Oprava potrubí,“ odpověděli mu.
„Aha. Tak ať vám to ide od ruky. Já du zas na svojó práci.“
Vlezl na pánské WC, zavřel za sebó dveře a usedl na trůn. Konečně klid. Venku rachotili instalatéři, v kuchyni cinkaly talíře a Standa si řikal, že to dneska ešče dobře dopadne.
Jenže v tom se ozvala rána, jak gdyž na Horním náměstí spadne z lešení pytel cementu.
A z mísy vytryskl gejzír!
Voda letěla nahoru, dolů, do stran. Standa vyskočil tak rychle, že by mu aj mladej atlet z Androva stadionu mohl závidět.
„Ježíšmarjá, co to je?! Tož to je záchod, nebo kašna na náměstí?!“
Než se stačil vzpamatovat, měl mokré kalhoty, ponožky a náladu pod bodem mrazu.
„Kurňa, šak já sem přišel na oběd, a ne na vodoléčbu!“
Chvílu čekal. Pak si řekl, že už bude klid, a opatrně se vrátil na trůn. Sotva začal dokončovat svoje dílo, ozvalo se další zašplouchání.
A záchod zaútočil podruhé!
„Tak to né! Tož to už je osobní!“
Standa vyskočil, zavřel poklop a začal uvažovat, co dál. Spláchnót se bál. Co kdyby tu vodní pohromu poslal na ty chudáky instalatéry vedle? To by z opravy potrubí byla rázem očista celého podniku.
Umyval si ruce a nadával jak špaček.
„Tož, toto je podnikání? Nikde cedulka, nikde upozornění! Člověk si chce v klidu ulevit a málem ho odvezó v gumákách!“
Vtom uslyšel za dveřmi číšníka:
„Paní, na pánských záchodech je teď bezpečněji než na dámských. Ale opatrně!“
„Tož to už je moc,“ zamumlal Standa a vyrazil ven. Oběd nechal obědem. Domů se vracel hladovej jak vlk, kalhoty měl na vyhození a levou ponožku by nejradši nechal na památku instalatérům.
Doma otevřel okno, svlékl se, hodil oblečení do pračky a otevřel si pivo.
Pak zavolal kamarádovi Frantovi.
„Franto, tož ti povim, dneska sem zažil takové dobrodružství, že by to nevymyslel ani režisér z televize!“
„A cos dělal?“
„Šel sem na záchod.“
„A kvůli tomu mě voláš?“
„Počkej, ty trubko! Já tam šel jako člověk a vylezl sem jako kapr po výlovu!“
Franta se rozesmál tak, že málem upustil telefon.
„Stando, a cos měl k obědu?“
„Nic!“
„Tak aspoň že tě to vyšlo lacino.“
A včil se smál aj Standa. Smál se tak, že ho bolelo břócho. Jenže tentokrát už z úplně jiného důvodu.
A od té doby, když jde v Olomóci kolem asijské restaurace, nejprv se podívá na dveře od záchodů. A když tam stojí instalatéři, radši si dá pivo někde jinde.
