Článek
Pošleme nótu? Nebo rovnou pamětní hrnek s nápisem Yes, you can!
A co když to vezmou zkratkou a unesou prezidenta Petra Pavla i s chotí? Důvody by se jistě našly. Třeba že byli v mládí – před rokem 1989 – proti USA.
Anebo že prezident PePa nedávno nazval prezidenta Spojených států „ohavnou bytostí“.
V novém světě, kde se zahraniční politika dělá přes sociální sítě a pravda se měří počtem lajků, by to mohl být dostatečný podklad k mezinárodnímu zásahu. Zvlášť když je únos prezentován jako „export demokracie v kompaktním balení“.
Představme si tu scénu: Hrad obklíčen, vrtulník na střeše, tisková konference v angličtině s českými titulky. „Nejde o únos, ale o dočasnou relokaci v zájmu transatlantických hodnot.“ Prezident je odvážen, První dáma má přibalenu příručku How to behave in a free country.
Všichni spokojeni.
My mezitím budeme řešit, zda je to ještě suverenita, nebo už jen špatně přeložený manuál k alianci. Opozice bude mlčet, koalice vyzývat ke klidu, experti vysvětlovat, že je to složité a že Amerika je náš spojenec.
A na sociálních sítích se dozvíme, že kdo s únosem nesouhlasí, je buď proruský, nebo nepochopil moderní geopolitiku.
Grónsko se mezitím stane „strategickým územím s potenciálem“ a únosy hlav států novým diplomatickým nástrojem. Místo summitů přistání. Místo nót pouta.
Ergo kladívko: když připustíme, že síla je argument a loajalita se měří poslušností, pak už se vlastně nemusíme ptát zda, ale kdy.
A hlavně: kdo přijde na řadu příště. Protože v říši, kde se ohavnost neurčuje právem, ale náladou, je diplomacie jen dočasně odložená akční scéna.
Pamatujme slova Václava Bělohradského - Velmoci nemají přátele, ale jen své zájmy.
