Článek
Když v této souvislosti kritizoval Filipa Turka z hnutí Motoristé sobě pro nezkušenost a místy až pubertální styl vystupování, nebyl to (jenom) osobní útok, nýbrž i popis reality. A právě zde se nabízí alternativa, která část (méně přemýšlivé a empatické) veřejnosti možná podráždí – ale o to víc stojí za úvahu: profesor Václav Klaus.
Ano, ten Václav Klaus. Bývalý prezident, premiér, ministr financí, ekonom světového formátu.
Zkušený a moudrý muž, který se otázkami klimatu a životního prostředí zabývá déle, než většina dnešních environmentálních aktivistů.
Ať už s jeho závěry souhlasíme či nikoli, jedno mu nelze upřít: systematičnost, hlubokou znalost tématu a schopnost vést spor věcnými argumenty, nikoli lacinými hesly.
Václav Klaus v posledních letech věnoval ochraně klimatu a environmentální politice enormní pozornost. Napsal k nim desítky textů, několik knih, přednáší o nich po celém světě a vede dialog s akademickou i politickou elitou.
Nejde o povrchní vzdor vůči „zelenému šílenství“, jak se mu často podsouvá, ale o konzistentní kritiku ideologizace environmentální politiky. A jejího neuváženého odtržení od ekonomické a sociální reality.
Právě ministerstvo životního prostředí dnes zoufale potřebuje někoho, kdo dokáže oddělit ochranu přírody od klimatického moralismu, data od emocí a skutečnou ekologii od politického aktivismu. Klaus by tento rezort neřídil twitterovými či instagramovými výkřiky ani fotografiemi z okruhu v Mostě, ale konceptuálně – jako součást celkové hospodářské a společenské politiky státu.
Hnutí Motoristé sobě by proto mělo opustit představu, že jediným možným kandidátem na ministra životního prostředí je pan Filip Turek.
Prezident má pravdu: chce to zkušenějšího člověka. A Václav Klaus tuto podmínku splňuje beze zbytku. Navíc je ve výborné duševní i fyzické kondici, stále aktivní, intelektuálně ostrý a názorově čitelný – což je v dnešní rozbředlé politice spíše výjimka.
Argument věku? Pokud někdo tvrdí, že Klaus je „příliš starý“, pak nevede seriózní debatu, ale dopouští se laciné a trapné diskriminace. Ve veřejném prostoru by dnes neměla mít místo.
Politika není atletický sprint, ale maraton zkušeností, paměti a schopnosti předvídat důsledky rozhodnutí.
Václav Klaus jako ministr životního prostředí by byl možná pro některé provokací. Ale také by to byla návrat k politice, která se nebojí myslet. A to je přesně to, co české životní prostředí – i česká politika – momentálně potřebují.
Dejme tam Klause! Nebojme se!
