Článek
Ne proto, že bych o tom snil jako malej kluk, ale proto, že když měříš skoro tři metry, vážíš skoro dvě stě kilo a máš kondici jako Antonín Panenka nebo Karlos V. , tak ti život občas sám nabídne pracovní pozici.
A ty ji vezmeš, protože devadesátky byly rychlý, hlučný a nikdo se tě moc neptal, jestli máš rekvalifikaci.
Náš klub nebyl žádnej nóbl podnik. Žádný chromovaný zábradlí, žádný skleničky na stopkách, co se třpytí jak Vánoce v Rakousku. Byl to pajzl.
Pajzl s těžkýma dveřma, co se zavíraly jak vrata od bunkru, s kobercem, kterej už dávno vzdal boj s pivem, a s barem, kde i rum chutnal trochu jako rez ze Šelepky.
Scházela se tam zvláštní směska lidí. Holky, co doufaly, že sbalí nějakého „hoch“ cizince – ideálně Němce, ještě líp (Horno)Rakušana. Měly naučený dvě věty anglicky, tři německy a zbytek řešily očima a rukama.
Veksláci, co prodávali marky, italský liry a slovenský koruny, a tvářili se, že jsou bankéři, i když měli na sobě bundu po bráchoviz Makyty.
Pár zoufalců z brněnské televize a z divadla Bolka Polívky, co přišli zapomenout, že zkoušej už tři měsíce jednu hru a pořád to není, a vlastně nidy nebude, ono. Muzikanti, co měli kapsy prázdný, ale hlavy plný plánů. A jeden břichomluvec, kterej nikdy nepil, protože tvrdil, že když se opije, začne mluvit bříško za něj.
A pak byli ti tichý chlápci v koutě.
Objednávali si nejdražší pití, ale pili ho pomalu. Seděli rovně, skoro se nehýbali, jenom občas se rozhlídli. Ne po holkách. Po lidech. Pozorovali. A z nich šel největší strach. Protože jsi nikdy nevěděl, co jsou zač. Jestli jsou to policajti, předáci Občnaského fóra nebo celníci v civilu, nebo naopak ti, před kterejma policajti a knihovníci radši přecházej na druhou stranu ulice.
Já stál u dveří. Většinou s kolegou Turbem nebi sám, když Turbo zapomněl dojít do rachoty. Což se dělo maximálně dvakrát do měsíce.
Občas jsem se prošel dovnitř, jen tak, aby bylo vidět, že tam jsem. Nebyl jsem rváč. To je omyl, který si o vyhazovačích lidi myslí. Já se bil jen tehdy, když to bylo nutný.
Moje práce byla hlavně dívat se. A stát. Když měříte skoro dva metry osmdesát a tváříte se, že máte čas, spousta problémů se prostě vyřeší sama.
Jednou večer přišel kluk. Mladej, hubenej, dvounohej, trochu moc elegantní na náš podnik. Měl sako, co mu nesedělo k botám, a v očích takovej ten lesk, co značí průšvih.
Chtěl dovnitř. Nechal jsem ho. Za půl hodiny už křičel na barmana, že ho okradl. Za hodinu se snažil balit holku, která tam byla s jedním z těch tichejch chlápků.
Viděl jsem to dřív, než se to stalo.
Došel jsem k němu, chytil ho za rameno a řekl: „Půjdeš ven.“
Podíval se na mě, pak nahoru, pak zase na mě. Chvíli to vypadalo, že něco řekne. Pak jenom kývl. Venku si zapálil rovnou dvě cigaretu a ruce se mu třásly. Ne ze zimy.
Uvnitř si ten tichej chlápek dál pomalu upíjel whisky s medem. Ani se na mě nepodíval. Jen lehce zvedl skleničku. Takový gesto. Poděkování. Nebo varování. Dodnes nevím.
Takový to bylo. Devadesátky. Všechno bylo trochu rozbitý, trochu nebezpečný a hodně opravdový. Nebyly kamery na každým rohu. Nebyly manuály. Když se něco posralo, řešilo se to hned. Rychle. Někdy potichu.
Po pár letech jsem skončil. Kolena začala bolet a doba se měnila. Klub zavřeli, místo něj je dneska spermabanka.
Což mi přijde vlastně logický. Peníze tam tekly už tehdy, jenom se jim říkalo jinak.
Občas jdu kolem. Dívám se na ty skleněný dveře a říkám si, kolik příběhů tam zůstalo. Kolik strachu, smíchu, lží a nadějí. A jsem rád, že jsem tehdy stál u dveří. Že jsem to viděl zblízka. A že jsem nemusel vědět, kdo je policajt a kdo ten, před kterým i policajt radši zmlkne.
