Článek
Jeho premiéru doprovázely medializace, pozvání politiků i hodnocení jako „silné svědectví o nebezpečí dezinfomací“. Ale když se podíváme na vznik a podstatu tohoto projektu pozorněji, otvírá se otázka: co přesně sledujeme – objektivní dokument, či sofistikovanou manipulaci?
Podle kritiků, kteří film zkoumali detailně, tomu totiž typologicky od objektivního dokumentu ještě hodně vzdáleno.
Jeden z autorů kritického textu si všiml, že tři hlavní „protagonisté“ nejsou reálnými osobami charakterizovanými jako proruské extremisty nebo konspirační myslitelé, ale ve skutečnosti herci či komparzisté najatí prostřednictvím agentury.
Ergo kladívko, lidé před kamerou údajně nepředstavují autentické názory, nýbrž sehrané role – a až později, když už bylo natáčení hotové, se dozvěděli, jak budou jejich obrazy ve filmu interpretovány.
Tato skutečnost zásadně mění povahu filmu: pokud jsou protagonisty najatí lidé a výsledné vystižení jejich osobností je uměle vytvořené, nemůže to být čistý dokument, ale spíše dokudrama či scénář s prvky fikce, který je prezentován jako pravda.
A to je přesně ten moment, kdy hranice mezi realitou a konstrukcí mizí. Zde musíme být maximálně ostražití.
Kritici dále upozorňují, že režiséři se podle dostupných informací pokoušeli nalézt opravdu přesvědčivé osobnosti s proruskými postoji, ale neuspěli. Místo toho oslovovali lidi s obecnou skepticistickou nebo opoziční transformací vůči mainstreamovým mediálním narativům a následně jim přisoudili mnohem silnější a jednoznačně extrémní postoje, než jaké v realitě zastávají.
Takový postup však již překračuje hranici běžného kreativního výkladu a vstupuje do prostoru, který lze označit za manipulativní praktiky, jež využívají legitimity žánru dokumentu k tomu, aby předaly divákovi předem připravený narativ, nikoli objektivní zprávu.
Tento narativ pak může být posilován mediálním šumem, který dokument jako takový podporuje, aniž by byl dostatečně kriticky analyzován.
Prostředí společenské debaty je dnes natolik polarizované, že tendence rozlišovat mezi fakty a performancí je klíčová. Tam, kde pravdu nahrazuje rétorika a zprostředkování úmyslně zkreslených obrazů, se demokratická diskuse mění v propagandistickou arénu. Pokud filmový tvůrce kapituluje před pokušením natočit „šokující dokument“ za každou cenu, pak se výsledkem stává spíše kontraparodický produkt než skutečná reflexe reality.
Závěrem
Zda „Velký vlastenecký výlet“ může sloužit alespoň jako ukázka metod propagandy v praxi, je otázkou, kterou musí zodpovědět každý divák sám.
Faktem ale zůstává, že hranice mezi „pravdou“ a „podvodem“ nemusí být dána jen obsahem, ale i způsobem, jakým je prezentována.
------------------
Autorský text, pokladové prameny:
https://www.blogosvet.cz/article/velky-dokumentarni-podvod-Emx4F
https://www.youtube.com/watch?v=cnp3NLHmEP8
https://cz24.news/velky-vlastenecky-vylet-velky-dokumentarni-podvod-o-ceskych-dezolatech-na-ukrajine/?utm_source=chatgpt.com
https://www.csfd.cz/film/1703386-velky-vlastenecky-vylet/prehled/
