Článek
Často se opakuje teze, že česká politika nutně potřebuje „více mladých“. Ostatně Piráti – respektive Pirátky – na tom do značné míry vystavěli svůj politický příběh. Proč ne. Parlament má být místem, kde se potkávají různé generace, zkušenosti i pohledy na svět. Věk sám o sobě není ani výhodou, ani přitěžující okolností.
Přesto se v posledních dnech rozhořela bouřlivá debata kolem třiadvacetiletého poslance Motoristů pana Matěje Gregora, který si zřídil poslaneckou kancelář v domě svého dědečka. Poslanecká sněmovna za pronájem a vybavení údajně hradí, z našich daní – jak jinak, částku přesahující třicet tisíc korun měsíčně.
Poměrně ostrá kritika přišla zleva i zprava – a mladý věk poslance mu tentokrát nebyl žádnou polehčující okolností. Někteří glosátoři dokonce vtipkovali, že šedesátníci a sedmdesátníci takovému pokušení čelit nemusejí, protože už jednoduše dědečky nemají. A to i přesto, že prý žijeme déle, zdravěji a s nejlepším zdravotnictvím na světě.
Celá debata je ale podle mého názoru vedena poněkud vedle. Nejde primárně o jednoho mladého poslance ani o jeho rodinné vazby. Jde o systémovou otázku, kterou se dlouhodobě bojíme otevřít: jaký smysl dnes vůbec mají poslanecké kanceláře v regionech?
Z praxe i opakovaných novinářských šetření víme, že poslanci se v těchto kancelářích objevují spíše výjimečně. A ještě méně často tam přicházejí občané. V době datových schránek, e-mailů, sociálních sítí a on-line formulářů je osobní návštěva poslance v regionu spíše anachronismem. Navíc úřední hodiny jsou v čase, kdy jsou normální lidé v zaměstnání nebo dokonce ve skutečné práci.
A pokud už někdo přijde, pak často s problémem, který s výkonem poslaneckého mandátu vůbec nesouvisí.
Skalpel, prosím
Tragikomické jsou zejména případy, kdy je poslanec zároveň lékařem. Voliči za ním pak nechodí s legislativními podněty, ale se zdravotními obtížemi – případně s nadějí na „protekční“ termín u něj či jeho kolegů. Podobně absurdní je situace u poslanců, kteří jsou zároveň starosty nebo radními. Občané pak v poslanecké kanceláři řeší městské byty, místní stavby nebo sousedské spory. Věci bezpochyby důležité – ale zcela mimo působnost Poslanecké sněmovny.
Poslanec totiž nemá exekutivní pravomoci. Nemůže rozhodnout, nemůže přikázat, nemůže „zařídit“. Může vyslechnout, přeposlat podnět, případně poskytnout psychickou podporu. Má ale Parlament skutečně suplovat poradny, sociální služby či dokonce psychology?
Nadto pakliže je občan (nebo i cizinec) nespokojený s chodem české veřejné správy, tak se může obrátit mj. na Kancelář Veřejného ochránce práv, kde je zaměstnáno přes sto erudovaných právníků, a ti mu pomohou jistě lépe než amatérský poslanec bez větších kompetencí.
Pokud by se nějaký volič opravdu, ale opravdu chtěl se „svým“ poslancem vidět, stranou nyní ponechme důležitý fakt, že v našem systému žádné své „individuální“ poslance nemáme, jsou de facto pro celý volební kraj, tak se mohou samozřejmě sejít na stranickém sekretariátu nebo v kavárně, knihovně, cukrárně, čajovně, snack-baru, parku, venkovské pizzerii či restauraci. Jenom ne v kostele, to by nebezpečně narušilo princip odluky státu a církví.
Závěrem
Zrušením proplácení regionálních kanceláří pro všech 200 poslanců by se ušetřily nemalé veřejné prostředky. A v době rekordního státního dluhu by to byl krok nejen racionální, ale i symbolicky důležitý. Možná bychom pak přestali řešit, v čím domě má kdo kancelář – a začali se konečně bavit o tom, co je skutečně nezbytné a co už jen drahý relikt minulosti.
Ušetřené peníze by se daly zužitkovat ke snížení státního dluhu nebo pro nově vznikající Muniční iniciativu pro Grónsko, ale to možná trošku předbíháme.
Analogicky by se redukční návrh dal uplatnit i na regionální kanceláře senátorské.
Začněme už konečně šetřit veřejné peníze!
------------------
(modifikovaně psáno pro LN)
