Článek
Vnuk Homza (oficiálně Honza, ale to si vysvětlíme zase jindy) seděl naproti němu, listoval mobilem a investoval – bohužel – výhradně do herních skinů.
Dědeček si odkašlal, což vždy znamenalo, že přijde zásadní žuloprdné životní moudro.
„Homzo,“ pravil slavnostně, „investuj do své budoucnosti.“
Homza zvedl oči. „Do bitcoinu?“
„Do lidí,“ mávl děda rukou, „a hlavně do paměti obezních holek.“
A pak to přišlo. Rada, která se nevyučuje na ekonomkách ani na kurzech finanční gramotnosti. „Dávej komplimenty všem,“ řekl dědeček. „Zvlášť těm, kterých si ostatní nevšímají. Třeba tlustším holkám v posilovně nebo v tramvaji. Upřímně. Slušně. Bez slintání. Ne jako když Hřib slintá na mladé poslankyně v Parlamentu.“
Homza zbystřil. Děda pokračoval: „Víš, člověk nikdy neví. Dneska někdo funí na rotopedu, zítra běží maraton. A paměť? Ta je jako spořicí účet. Úrok (nadto složený) naskakuje roky.“
„Takže… kompliment jako dlouhodobá investice?“ ptal se Homza.
„Přesně tak,“ zazářil děda. „Akcie padají, vztahy kolísají, ale hezká věta ve správný čas? Ta zůstane. A když nic jiného, aspoň nebudeš za hulváta.“
Závěrem
Homza si to zapsal. Ne do telefonu. Do hlavy. Děda se spokojeně opřel o urnu s babičkou.
Nemluvil o manipulaci, mluvil o lidskosti. Protože podle něj byl svět plný lidí, kteří čekali na pochvalu jako na autobus, co má zpoždění už dvacet let.
A jestli si na vás někdo po letech vzpomene? No a co. Aspoň si vzpomene s úsměvem.
A to je, jak by řekl dědeček Kuba , výnos, který nezdaní ani stát, ani život.
