Článek
Je polovina ledna. Kalendář neúprosně postupuje, dny se prodlužují, novoroční předsevzetí hromadně padají… a já nic. Žádná cigareta. Ani jedna. Ani „jen potáhnout“. Velmi silná vůle. A také velmi slabá paměť na to, jaké to bylo kouřit.
První lednové dny byly podezřele snadné. Člověk má ještě v těle dozvuk silvestrovské kocoviny, plíce protestují samy od sebe a cigareta působí spíš jako chemická zbraň než potěšení. Říkal jsem si: dobrý, to půjde. Optimismus je v lednu levná komodita.
Pak přišel sedmý leden. První stres. První chuť „jen na jednu, protože si ji přece zasloužím“. Mozek spustil starý známý program: racionalizaci. Jedna přece nevadí. Jedna není návrat. Jedna je vlastně důkaz svobody. Naštěstí jsem si vzpomněl, že přesně takhle začínají všechny návraty.
Druhá lednová dekáda už je jiná liga. Už se nehraje na euforii, ale na vytrvalost. Cigareta se neozývá hlasitě, spíš šeptá. V kavárně. Na zastávce. Po dobrém jídle. Je to tiché pokušení, skoro slušné. O to nebezpečnější.
A přesto: půlka ledna a pořád nic. Žádný kouř, žádný zapalovač, žádné dramatické odvykací krize hodné seriálu. Jen zvláštní pocit, že vůle není sval, ale rozhodnutí, které se musí obnovovat každý den. Ideálně hned ráno.
Nevím, co bude v únoru. Ani v březnu. Vím jen, že dneska – dneska se nekouří.
A na leden je to výkon hodný minimálně tiché pochvaly. Protože velmi silná vůle se nepozná podle velkých prohlášení.
Ale podle toho, že si člověk večer řekne: Tak zase zítra - žádná cigareta! 🚭
