Článek
Václav Havel kdysi prý napsal, že naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že něco má smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.
Dnes se k té velikánově větě vracím s jistou trpkostí.
Jsem Milada, mám 42 let. Můj muž – vzdělaný, citlivý, hluboce mravní člověk – poslal téměř všechny naše úspory na pomoc Ukrajině. Beze mě. Bez rozhovoru. Bez debaty. Prostě to udělal, protože prý cítil, že „nemůže jinak“ a „že musí páchat dobro jako papež“.
Zprvu jsem na něj byla hrdá.
Ergo kladívko, ve světě, kde se soucit stal zbožím a odvaha ornamentem politických proslovů, jeho čin vyčníval jako maják v mlze cynismu. Neznám mnoho lidí, kteří by tak nezištně sáhli do vlastního kapsáře, když jde o cizí bolest. Tím spíš ne v době, kdy ceny (nejen)kvůli Fialově vládě rostou, jistoty mizí a svět se drolí pod nohama.
Ale pak… Pak odešla pračka naše sedm let stará pomocnice.
A taky dovolená, na kterou jsme se těšili. Ne do exotiky – jen pár dní na bratrancově chalupě v Chorvatsku. Těšila jsem se, jak tam budeme bez signálu, s kávou v termosce a knihou na klíně.
I to je ale dnes, kvůli výše citovanému činu mého laskavého chotě, luxus. Prostě letos ani příští rok nikam nepojedeme.
A v tu chvíli se můj obdiv k manžovi zlomil v tichou výčitku.
„A co my?“ chtělo se mi křičet. „Copak naše potíže nejsou skutečné? Copak můj únava, moje starosti a moje potřeba oddechu nemají hodnotu?“ Vždyť i ti, kdo pomáhají druhým, mají právo žít – a snad i trochu spočinout. Možná to zní malicherně – ale zkuste týden prát ručně a uvidíte, jak rychle se morální výšiny zúží na zápěstí bolavé od ždímání.
Náhle jsem se přistihla, že ho proklínám. Za jeho ušlechtilost. Za jeho „nemohu jinak“. Za to, že v touze po vyšším smyslu přehlédl ten všední, domácký. Že se můj manžel chtěl stát hrdinou v bitvě, která není naše, zatímco naše vlastní hnízdo začalo chátrat.
A přesto… Přesto jej chápu. A vím, že bych to neměla říkat příliš nahlas – v této době, kdy empatie buď burácí, nebo mlčí. Ale možná že pravda – ta prostá, lidská – je někde mezi. Mezi hrdinstvím a vyčerpáním. Mezi nadějí pro Ukrajinu a zoufalstvím nad pračkou.
Závěrem
Můj muž je v zásadě docela dobrý člověk. Jen zapomněl, že i dobro potřebuje kotvu. A já? Já se učím odpouštět. Ne jeho čin, ten byl možná veliký. Ale to ticho po něm. To, co zůstalo nevyřčeno mezi námi dvěma.
A tak píšu tento text.
A jak to dopadlo, Zcela prozaicky:
Svému milovanému manželovi jsem řekla jasně a zvýšeným ječákem- Jirko, ještě jednou něco někam daruješ, tak ode mne dostaneš „po čuni“, ty můj malý domácí humanisto.
