Článek
Neslavím Vánoce
Vánoce. Znějí jako pohádka. Znějí jako vůně jehličí, vůně skořice a tlumený šum pohádek v pozadí. Ale já je neslavím. Nevěřím na Bohy, neklaním se ikonám, a co víc – nevěřím ani na společensky vnucenou idylu, která se z těchto svátků stala.
Pokud Vánoce slaví opravdoví věřící, dávám jim za pravdu. Mají smysl. Jsou oslavou narození někoho, kdo dal lidstvu příklad laskavosti, oběti a odpuštění. Ale pro ostatní? Co zbývá z těchto svátků, když je odtrhneme od víry? Třpytky, blyštivé dekorace a hromady věcí, které nepotřebujeme. Jen proto, abychom udrželi iluzi něčeho krásného.
Mám pocit, že si lžeme do kapsy. Sedíme u stolu, kde prý vládne klid a pohoda, a přitom přemýšlíme, jestli jsme koupili dost drahé dárky. Hledáme v očích druhých potvrzení, že jsme splnili očekávání. A to nejdůležitější? Zapomínáme se ptát, proč to všechno vlastně děláme. Pro radost? Pro tradici? Nebo jen proto, že nechceme být jiní?
Možná jsem cynik. Možná se ve mně mísí únava z konzumní společnosti a touha po skutečnosti, která se nedá zabalit do papíru a ovázat mašlí. Možná je to tím, že Vánoce nejsou o tom, co na stole stojí, ale o tom, co v nás zůstane, až zhasnou svíčky. A já nechci, aby to byla prázdnota.
Tak neslavím. A v tichu sleduji, jak se svět venku halí do barevných světel, jak lidé pobíhají mezi regály a nad hlavami jim zní „Last Christmas“. Vím, že tam někde jsou ti, kteří tyto svátky prožívají opravdově, a těm přeji všechno dobré. Ale pro mě? Pro mě je to jen hra, kterou nemá smysl hrát.
Co kdybychom si přestali lhát? Co kdybychom Vánoce nechali těm, pro které opravdu něco znamenají? A my ostatní bychom se zastavili, zhluboka se nadechli a dovolili si být sami sebou. Bez ozdob. Bez přetvářky.
----------------------------------------
(na základě vyprávění Jana Z. (46) k tématu Vánoc, sepsal Legendární Medvěd) .
